Soulmates /GirlxGirl-Clexa/

29. Odvoz

Alycia:

„Elizo?! Co tady děláš? Vylekala jsi mě!" vyhrkla jsem ze sebe.

„Co tady dělám já? Spíše mi řekni co tu děláš ty.. sama a s pivem v ruce.."

Podívala jsem se do země a stiskla čelisti.  Eliza se zhluboka nadechla a udělala krok směrem ke mě. „To je tvoje?" zeptala se a hlavou kývla na auto. Ublíženě jsem se na ní podívala a po chvilce sklopila pohled. Eliza otevřela pusu aby něco řekla, ale potom ji zase zavřela.

Nemrhala jsem časem a řekla: „Měla bych už jet.". Upustila jsem skleněnou láhev a vzala  tašku na rameno. Rozešla jsem se k autu a zrovna když jsem chytila kliku, se mě zeptala: „Spíš teď v autě?".

Mírně jsem na ní pohlédla a párkrát zamrkala. Eliza ke mě přistoupila a řekla: „Víš, že nemusíš spát v autě. Můžeš být u mě.." řekla přesvědčeně.

Zadívala jsem se do země a hlasitě polkla.

„Alycio, co se stalo?" zeptala se a ruku mi položila na rameno.

Ucukla jsem, ale ona ji tam znova položila.

„Al.."

„Máš odvoz domů?" zeptala jsem se a pořád se dívala do země.

„Nemám. Odpovíš mi?" odpověděla Eliza.

„Natup si.. odvezu tě." řekla jsem a nasedla do vozu.

Sundala ze mě ruku a řekla: „Jak chceš."

. . .

Po cestě panovalo úplné ticho. Bála jsem se cokoliv říct, aby se mě Eliza nevyptávala. Bylo by pro mě příliš bolestné o tom mluvit a celkově o tom přemýšlet.

Přijeli jsme a já zaparkovala kousek od domu. Eliza chytila kliku a když viděla, že se nikam nechystám, řekla: „Jdeš?".

„Kam?" otočila jsem na ní hlavu.

„Ty se mnou nejdeš?" zarazila se.

„Neřekla jsem, že jdu."

„Aha.. myslela jsem,  že když mě odvážíš, tak půjdeš se mnou domů. Proč jsi se vůbec starala jestli mám odvoz?"

Uhla jsem pohledu a řekla: „Ani nevím.".

„Já.." vyhrkla Eliza.

Ohlédla jsem se na ní a spatřila slzy v očích.

„Já nic nechápu.. a nepochopím dokud mi neřekneš, co se stalo. Jsem zmatená a nevím co si mám myslet.."

Po chviličce ticha, jsem odpověděla: „Nemůžu."

„Proč?"

Vybuchla jsem a zařvala: „Prostě o tom nechci mluvit!"

„Ok." řekla potichu Eliza a vylezla z auta.Nechala jsem ji vystoupit a jen se dívala jak odchází. Otevřela dveře a ohlédla se na mě. Nic jsem neudělala, jen jsem tam seděla a pozorovala ji. 

Nastartovala jsem auto a když jsem byla připravená k odjezdu, praštila jsem rozzuřeně do volantu a rozbrečela se. Chytila jsem se za obličej a čelem se opřela o volant. Po chvilce jsem se vzchopila a utřela si slzy. Naštvaná sama na sebe jsem vylezla z auta a rozešla se k domu. Rozhodovala jsem se jestli zazvonit a nebo ne, ale moje rozhodování přerušil Dylan, který šel s košem.

„Alycio?"

„Dylane.. já-já už musím." řekla jsem urychleně a otočila se

„Počkej," řekl a chytil mě za paži. „Kam pospícháš? Co tu vůbec děláš? Počkat.. udělali jste si něco?".