Soulmates /GirlxGirl-Clexa/

42. Znovu k zemi

Alycia:

Nedošla jsem moc daleko a hned v první tamvé uličce jsem se svezla k zemi a začla utírat ubrečené oči. „Jak mohla? Jak mi to mohla udělat?" řekla jsem si a dala dlaně na obličej. „Tak moc ji miluju.. Proč já? A proč to tak zkurveně moc bolí! Proč mi to udělala? Nechápu to.." opakovala jsem si v hlavě a snažila se to rozdýchat. Zničeho nic kolem mě něco proběhlo. Bylo to malé a chlupaté. Schovalo se to do díry v zemi. Ten tvor mě natolik zaujal a vyděsil, až jsem se zvedla a šla se podívat k záhadné díře. Přidřepla jsem si a pomalu se zohla, abych lépe viděla dovnitř. Najednou se z díry vyřítilo nespočet krys a já vyjekla a spadla na zadek. Rychle jsem se zvedla a s panikou vyběhla z tmavé uličky.

Už jsem byla docela daleko, ale pořád jsem běžela, jako kdyby mě ty krysy pronásladovali. Pomalu jsem si uvědomovala, že neutíkám před krysami, ale před mými problémy. Na chvilku jsem se zastavila a snažila se popadnout dech. Když jsem se rozhlídla, nepoznávala jsem místo kde jsem. „Je to vlastně jedno kde jsem. Stejně nemám kam jít... a nemám ani žádné věci. Jsem uplná nula.. ztroskotanec.. bezdomovec.." řekla jsem si a ublíženě se usmála. Vytáhla jsem mobil z kapsy a zjistila, že mám vybitou baterku. „Super fakt super!" řekla jsem si a rozhlídla se. „Proč jsem si já kráva alespoň nenechala ty klíče od auta v kapse?" řekla jsem si a dál se rozhlížela. Přemýšlela jsem kam můžu jít, abych se cítila bezpečně a normálně usla. Pohlédla jsem na vychozenou bahnitou cestičku, která vedla někam do kopců. „To je moje cesta!". Přes vše hrozné co jsem dnes zažila, jsem byla odhodlaná se vydat kamkoliv.

Došla jsem na vrcholek a rozhlídla se. „Krásné město, ale hrozní lidé." řekla jsem si sklesle a stiskla víčka. Ukáply mi slzy, které již byli na krajíčku. Podívala jsem se na místo kam dopadli a začala ještě více plakat. Po chvilce sezení a litování, jsem se zvedla a stiskla čelisti. „Je moc zima. Nemůžu tu zůstat.. musím někam do tepla.." opakovala jsem si v hlavě a rozhlížela se po světýlkujícím městě. Sebrala jsem veškerou odvahu a rozhodla se jít zpátky domů k tátovi. K Elize jsem nemohla a jiné místo kde je teplo a postel, k tomu jsem neznala směr. Vrátila jsem se zpátky po stezce dolů a později zpátky do centra města. Snažila jsem se najít nějakou věc, která by mě alespoň trošku nasměrovala domů. Nic. Bloudila jsem už nějakou dobu, když najednou jsem uviděla nějakou zastávku. Doběhla jsem k ní a konečně zjistila kde jsem. Sedla jsem na bus, který mě dovezl kousek od domu.

...

Byla jsem už u brány, ale nemohla jsem se přemluvit k zazvonění. Rozmyslela jsem se a udělala krok od brány. Z ničeho nic se brána otevřela a zrovna vyjíždělo tátovo auto. „A do prdele." řekla jsem si a jen tam zaraženě stála. Prudké světla z auta mě na chvíli zaslepila, takže jsem moc nevěděla co se děje. Najednou se auto zastavilo a světla vyplnuly. Dveře se otevřeli a z auta vylezl zmatený otec, který se ke mě přibližoval pomalým krokem. Došel ke mě na blízkost natažené ruky a řekl: „Doufám, že jsi se poučila a jdeš domů.".

„Ani nevíš jak moc.. já-já jsem tu ale nepřišla kvůli tobě."

„Když ne kvůli rodině, tak kvůli čemu?"

„Nemám kde bydlet."

„Byla jsi u ní?"

„Částečně.. ale hodně času jsem strávila u Rosalie v New Frome a v autě."

„V New Frome.." zopakoval zaraženě.

„Ano v New Frome.." řekla jsem vážně.

„Podmínka toho, že se vrátíš domů je, že budeš chodit do školy. A pokud se budeš i nadále stýkat s Elizou, pošlu tě na internát." řekl vážně a podal mi ruku. „Platí?"