Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 19.

,,Do prdele," dva hlasité nádechy, ,,chcípám," jeden pokus o nádech. Loret se opírala dlaněmi o kolena, snažila se najít plíce, které ji opustily někdy v polovině výstupu na kopec Corcovado.

,,Dělej, chcípáku, sama jsi to chtěla, tak to nevzdávej. Už tam skoro jsme. Poslední, co nás dělí od sochy je dvě stě dvacet schodů," řekl s úsměvem a napil se neperlivé vody.

,,Vzdávám to," padla na zadek a následně si lehla na záda a roztáhla ruce. Kolem ni chodili lidé a prohlíželi si ji jako blázna.

,,Nedělej mi ostudu a vstávej, dělej," přešel k ní a kopnul ji lehce do boku. ,,Jestli nevstaneš, tak na tebe vyliju tu vodu," naklonil nad ni otevřenou láhev.

,,Zkus to a zabiju -,"

,,Pozdě," zasmál se, když viděl vodu dopadnout na její obličej.

,,Ty seš fakt strašnej vůl," posadila se a do trička si utřela obličej. Přijala jeho nabízenou ruku a s jeho pomocí se postavila. ,,A víš co, nevadí mi to, bylo to osvěžující," dala si ruce v bok. Koukala na něj, jak pomalu naklání lahev k ústům, když byla dostatečně blízko, drcla do ni, čímž ho taky polila. Zasmála se a utekla. Armando jen kroutil hlavou a pomalu šel za ni.

Byli asi v polovině schodů a oba cítili svaly na nohou. Bylo jim jasné, že zítřek bude velice náročný na chození.

,,Ty kokos, který šílenec dostal tenhle nápad?" vydechla Loret s nahou na dalším chodu.

,,Kněz Pedro Maria Boss," odpověděl už taky zadýchaný.

,,Co ho k té myšlence vedlo? Asi mu stoupla víra do hlavy."

,,Chtěl, aby chránil město. Socha má rozpřažené ruce, tímto gestem objímá město. A nedělej si srandu z věřících. Víra je kolikrát to jediné, co mají," káravě se na i podíval.

,,Ty seš věřící?"

,,Jako jestli chodím do kostela a modlím se před tím než se pustím do jídla a před spaním?" viděl ten děs v jejích očích. Musel se usmát. ,,Tak zlé to není. Do kostela sem tam zajdu, modlím se před jídlem, protože si to matka žádá, ale před spaním se nemodlím," usmál se. ,,Věřím, že něco po smrti je, ale...," nedokázal dokončit větu. ,,To je složité, když žiješ s někým, kdo vše nechává na Bohu. Ty věříš?" s pohledem na její profil čekal, co odpoví.

,,Ne," řekla skoro hned. ,,Podle mě je to blbost. Prostě žiješ, umřeš, než se rozpadneš, žerou tě červy, když tě tedy nespálí," pokrčila rameny.

,,Ty jsi tedy pesimista."

,,Ne, jsem realista. Musím se věcí dotknout a vidět je, abych jim věřila."

,,Dobře, ale v něco musíš věřit."

,,Věřím v lásku, to mi stačí," s úsměvem se na něj podívala. Vrátil jí ho, ale jen tak lehce. Jako by nad něčím přemýšlel. Po tomhle nastalo ticho. Mlčky vyšli poslední schod a zůstali stát. Ačkoliv už Armando tento div světa viděl, nikdy ho to nepřestane překvapovat.

,,Tak tohle je nářez," vydechla s hlavou hodně zakloněnou. Před ni stál přes třicet metrů velký Ježíš s rukama napřaženýma od sebe. Pusu měla dokořán a v hlavě se jí zrodila myšlenka, že mezi nebem a zemí možná vážně existuje. Tohle z hlavy už nedostane. Ten pocit, který cítí, když na Něj kouká. Cítila se tak volně - svobodně, jako by mohla dokázat vše, co bude chtít.

,,Bomba co? Pojď musíš vidět výhled," chytil ji za ruku a tahal k zábradlí rozhledny. Jenže to nevěděl, že se Loret bojí výšek. Zapřela nohy o zem a odmítla jít dál. ,,Co je? Tohle si nesmíš nechat ujít," otočil se k ní, když viděl, jak je bledá asi začínal tušit, co se s ní dělo.