Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 42.

Pohledem se dá říct mnohé. Jestli máte vztek, zda jste šťastní. Kdy byste nejradši někoho zabili, a i pokud jste zamilovaní. Jenže Armandův pohled byl... Jaký byl? Nicneříkající, prázdný, bez emocí či tajných slov, jenž se neříkají nahlas.

Ač se Loret snažila sebevíc, přečíst jeho pocity, nedokázala. Brána do duše byla zavřena na dobu neurčitou a nikdo nevěděl, zda bude ještě někdy funkční.

„Za svého otce se omlouvám, momentálně má ještě větší potřebu mě chránit. Oknem se dá vyskočit ven, tak si posluž," ukázala k oknu a otočila se k němu zády. Seděla na posteli a skládala si oblečení, které si dnes odveze do Švýcarska.

Armando se na chvilku pozastavil nad svými myšlenkami. Na moment o jejím návrhu uvažoval, ale nakonec si to rozmyslel. Nemohl ji nechat odjet, aniž by se rozloučil. Udělal jeden jediný krok. Překonal tu vzdálenost, která je dělila. Uvědomil si, že pokud neodejde nyní, neodejde nikdy. I když s ní nebude, ona bude s ním. Položil ruku na její rameno, v tu chvíli, Loret zbystřila.

Zůstal. Je tu a dotýká se mě. To nebylo možné, říkala si v duchu. Stiskla víčka, aby zahnala slzy, ale ty si i tak na malou skulinku, ze které se spustil vodopád, jenž nešel zastavit.

„Kdy ti to letí?" posadil se těsně za ni.

Polkla vše, co jí bránilo mluvit: „V deset." Což bylo za tři hodiny.

Na to Armando neměl co říct. Poslední tři hodiny. Přesunul se rty k jejímu krku a pošeptal: „Budeš mi strašně chybět." V Loret zrovna bouch ohňostroj nezvladatelných emocí. Nechtěla je přijmout. Kdyby to udělala, nic by se nezměnilo. Armando čekat nebude a ona to po něm ani nechce. Vztah na dálku nemohl fungovat a láska mohla být sebevíc silná. Těch nekonečno mil je bude dělit neustále.

„Armando," špitla jeho jméno.

„Loret," vydechl. Hormony obou dnes asi vypily až moc kávy, protože to, co se v nich dělo, bylo neskutečné. Chvěli se, toužili po sobě jako nikdy. Jen jejich blízkost jim způsobila něco jako infarkt ale obráceně. Místo toho, aby jim bral život, vnesl do nich neskutečnou energii.

„Omlouvám se," vzlykla. „Všechno jsem pokazila. Bylo to tak krásný, ale tyhle věci nejsou pro mě," otočila se k němu, tím ukázala svůj mokrý obličej. Svou lítost přenesla i na něho.

„Lásko, neplakej. Já tě z ničeho neobviňuju. Jen musíš pochopit, že ten čas strávený bez sebe, je zatraceně dlouhý a já to prostě nezvládnu. Nechci ti lhát a nechci vztah na dálku," chytil ji za ramena.

„Já vím, taky to nechci, ale sebou tě vzít nemůžu, chci, abys měl svou vysněnou budoucnost," narychlo si setřela slzy a zhluboka se nadechla, až jí hrudník povyrostl.

„Chápu to. Jsi prostě úžasný člověk, Loret. Chci, abys to věděla," chytil její obličej do dlaní. „Přijelas sem jako rozmazlená princezna, a to co se z tebe stalo, je neskutečné. Myslíš víc na druhé než na sebe. Bojuješ za to, co chceš. Vzepřela ses otci a dala jsi mi něco, co budu mít do smrti v sobě. Jsi královna všech Amazonek. Jsi moje Amazonská královna," řekl pyšně a usmál se. V očích se mu leskly slzy a dojetí.

„To tys mě změnil," vzlykla. Natočil hlavu k jeho pravé ruce a políbila ho do dlaně. To v něm rozpoutalo vzrušení a touhu po jejích rtech. Musel je cítit na těch svých. Vyplnil nepatrnou mezeru mezi nimi a políbil ji. Dal do toho všechno. To, co se v něm odehrávalo poslal přes spojené rty do jejího srdce a zas naopak. Navzájem si vyměnili své myšlenky, aby jeden pochopil toho druhého. Loret se k němu natiskla. Třela se o jeho dokonalé tělo svými prsy, což jí ještě víc vzrušilo. Momentálně, šlo vše stranou. Existovali jen oni dva a tahle - poslední chvilka lásky, rozkoše, vášně, spojení. Zajel rukou na pod tričko, aby si mohl vtisknout do paměti její dokonalé i nedokonalé křivky. Každá koutek toho úžasného těla. Působil jako slepec, co se díky doteku snaží poznat, čeho se dotýká. Nakonec svršek sundal a hned na to zvednul ruce, aby mohla udělat to samé. Ochutnával její pokožku do sytosti, protože věděl, že je to naposled. Silou, ale přitom s jemností, ji položil na záda. Rukou sjel níž, stáhl z ní spodek. Musel si ji naposledy prohlédnout. Otevřel oči, ale zůstal vyset na těch jejích.

„Miluju tě," vyslovila s úsměvem. Ano, byla šťastná. Jak by nemohla, když je se svou láskou.

„Miluju tě," také se usmál úplně ze stejného důvodu jako ona. Pak už se vrátil k rozdělané práci.

Pomiloval se s ní pomalu a s láskou. Tak, aby na něj nikdy nezapomněla. Protože on nezapomene. Nikdy!

Počkal až Loret usne a oblékl se. Naposledy se na ni podíval. Chtěl ji políbil, ale bál se, že ji probudí.

„Sbohem, lásko," šeptl a vyskočil oknem ven.

Když se Loret probudila a nenašla Armanda na svém místě, bylo jí jasné, proč odešel. Možná to tak pro oba bylo lepší. Loučení by jim jen více ublížilo a hlavně, oni se spolu rozloučili nejlépe, jak mohli. Dotkla se svých nateklých rtů od jeho polibků a v duchu řekla sbohem.

20:48 a ona seděla v první třídě letadla. Hlavu měla opřenou o okénko a koukala na mohutné mraky. Tady, ze shora, vypadaly úplně jinak než ze země. Jako by je nakreslily děti. Měla chuť se po nich rozeběhnout. Kolem prstu měla omotané srdce od Armanda a hrála si s ním. Hlavu měla tak prázdnou, že to bolelo. Všechno, co mohlo se přesunulo do srdce. Nechala tam Armanda i Caroline, ta maličká si na ni zvykla a ona od ní odjela, ale dělala to i pro ni. Armando měl pravdu. Rio ji změnilo. Stala se tam lepším člověkem. Změní ji i Švýcarsko? Může se to stát? Co když bude zas tou hroznou holkou. Ne, to se nestane, Armando si mě dobře vychoval, řekla si v duchu.

„Všechno v pořádku?" Ucítila na své noze dotek. Usmála se na otce a kývla hlavou, že ano.

Jedna velká, Mega obrovská omluva všem, kteří se těšili na Tanec a četli úplně něco jiného. Já jsem totiž slepej debil a zkopírovala něco, co sem nepatří. Ještě jednou - omlouvám se