Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 40.

Slyšel ji. Slyšel její volání a její nářky. Chtěl se otočit a utíkat za ní. Obejmout ji a omluvit se, ale nemohl. Jeho mužské ego bylo vysoké. Bránilo mu, aby pochopil to jedno jediné. Proč nemůže s ní. Odešel, ale srdce nechal u ní. Dokázal milovat celým srdce a i tak dokázal nenávidět. Nyní však necítil nenávist ale zlost. Nemohl ji nenávidět jen kvůli tomu, že chtěla stát na vlastních nohou. To nešlo, tomu rozuměl. Co nechápal, bylo to, proč nemůže s ní. Sere na studium. Rodina to pochopí. Chce jen jedno jediné. Chce být s ní! Věděl, kdo v tom má prsty. A taky věděl co udělat.

Ať bylo kolik chtělo. Zaparkoval auto u domu. Krokem, pod kterým praskala zem, si šel vyřídit účty. Stiskl pěst a bouchal do dveří.

„Fredericku, otevři ty dveře!“ křičel. Zaslechl kroky po schodech. Hned na to se dveře otevřely. Jen zahlédl toho, koho hledal, jeho pěst vystřelila a zasáhla Freda.

„Bože,“ vykřikla Caroline a Pablo si stoupl před Armanda.

„Co to děláš? Zbláznil jsi se?“ nepoznával ho. Nikdy se takhle nechoval.

„Nech ho být,“ řekl Fred a zvedal se ze země. V ten okamžik se tam objevili i holky se Sebastianem.

„Jste spokojený? Dostal jste dceru zpět!“ udělal prudký krok k němu, ale Pablo ho zas zatlačil zpět. „Berete mi ji!“

„Armando, tak to není. Chci pro ni jen to nejlepší. Ty snad ne?“ snažil se mu to vysvětlit.

„Já chci ji!“ zařval, až mu zrudla hlava. „Chci být s ní a vy nám bráníte!“ už se na něj zas chystal. Naštěstí tam stále byl Pablo, který krotil Hulka před sebou.

„Nám? Uvědom si, že ona chce chodit. Jsi sobec, když to nechápeš. Radši ji budeš mít tady - nešťastnou, než se s ní na pár měsíců rozloučit a doufat, že to vyjde a ona bude zas šťastná,“ chtěl, aby pochopil, o co se snaží, že jim vlastně nebrání být spolu. Spíše naopak. Kdyby tu Loret zůstala, nedala by to. „Pokud tu zůstane, váš vztah to zabije."

„Jedná se o rok!“

„Můžeš kdykoliv přijet. Armando, chováš se jak pitomec. Loret může být šťastná. Může chodit a bude moci zase tancovat. Pokud ji doopravdy miluješ, necháš ji odjet.“ Už z jeho obličeje poznal, že to nechápe. Stál si tvrdohlavě za svým. Prostě chtěl mít Loret u sebe. Byl si vědom, že se chová sobecky, ale nevydrží to bez ní. Strašně si na ni zvyknul. Dalo by se říct, že stala jeho drogou.

„Buď pojedu s ní, nebo...“ nedokázal to říct nahlas. V hlavě mu zazněl její hlas. Jak volala jeho jméno a jak plakala.

„Ona si nepřeje, aby jsi jel s ní. Má k tomu své důvody,“ jako by v něm viděl sebe. Možná bude něco pravdy na tom, že dívka si vždy bere svého otce.

„Tak v tom případě je to jasné,“ zavrčel. Už tam byl k ničemu. Šel si vybít zlost a měl ji v sobě ještě víc, než z jakou přijel.

......

Čas plynul neskutečnou rychlostí. Jak se říká, že všechny rány léčí, tak tady tomu tak nebylo. Armando už se v nemocnici neobjevil.
Loret celé svátky proplakala. Vyptávala se Lari i ostatních, ale všichni jí řekli to samé. Armando se změnil. Dokonce nechtěl tanečníkům dát svou hudbu a pomoct jim k vítězství. Naštěstí ho Lara přemluvila.

A byl tu den soutěže. Shodou okolností i propuštění Loret z nemocnice, ze které se jelo rovnou tam.
Bylo těžké tam sedět a koukat na všechny šťastné tanečníky. Mohla být jednou z nich. Měla tančit. Dnes si měla jít pro výhru. Místo toho sedí na kolečkovém křesle a chce se jí plakat. Nejradši by se otočila a odjela pryč, ale nemohla to těm lidem udělat. Slíbila jim výhru.

„Loret jsi tu,“ vyjekla Carie. Objala ji a políbila na tvář. Pak přišli ostatní členy bandy. Koukala na ně s pýchou. Byly oblečení do černo červena. Holky měly jen sportovní červené podprsenky. Černou kšiltovku a džíny stejné barvy a červené botasky. Kluci to měly taky tak. Moc jim to slušelo. Neudržela se a začala brečet. Zakryla si obličej dlaní a vzlykla. V ten okamžik ji všichni objali. Bylo to něco neskutečného. Dodalo jí to sílu. Věděla, že není sama. Že má své přátele. Pak to přišlo. Ani ho neviděla a srdce jí poskočilo. Byl tam. Cítila ho. Rozhlédla se kolem sebe, aby ho viděla. Střetli se na vteřinu pohledem, dokud od ní ten svůj neodpoutal. Byl jiný. Už se na ni nedíval s něžností. Proč? Nedokázala to pochopit. Chtěla za ním, ale z mikrofonu se ozval hlas, který volal tanečníky.

Soutěž byla u samého konce a Loretina banda se probojovala až do semifinále. Samozřejmě že v něm byli i jejích konkurenti. Strašně se jí líbilo, když viděla šok v jejích očí, když věděli koho mají ve skupině a kdo postupuje s nimi.

První dvě skupiny už měly své vystoupení za sebou. Teď přišla na řadu sestava, kterou dřeli dnem i nocí. Jejích hlavní trumf. Vše se dařilo, vše bylo perfektní. Dali do toho vše s Armandovými efekty to bylo nejlepší číslo večera.

„Neskutečné, nemůžu uvěřit, že tohle je tvá práce,“ žasl Frederick.

„Všech. Je to práce celé party,“ usmála se Loret.

„Já slyšel něco jiného. Proč jsi mi nikdy neřekla, že tě tohle baví?“

„Tati, vážně se ptáš? Líbí se ti ta skladba?“ změnila téma.

„Ano, připomíná mi tebe.“ To Loret píchlo u srdce. Ten pocit, když jí v uších hrála ona skladba se nedal popsat. Bylo jí natolik smutno, že si ani neuvědomila, že zase brečí. Tolik vzpomínek, tolik pocitů. Bylo toho až příliš. Ucítila ruku na rameni. „Nebuď smutná, jednou tančit zase budeš a on to pochopí. Miluje tě, o tom není pochyb, jen je to blbec. Zkus si s ním pak ještě promluvit,“ utěšoval ji Fred. Loret se podívala na Armanda a kývla hlavou. Pokud ho má získat zpět, musí to udělat nyní. Už ji moc času nezbývá.

Mise byla splněna. Banda sice nevyhrála. Byla druhá a rivalové třetí, tím je porazili a dokázali, že jsou lepší.
Loret čekala venku přímo u Armandova auta. Už přicházel a ona ztratila dech. Když ji viděl, zarazil se. Nejradši by se otočil, ale to nemohl udělat. Přišel k ní a koukal. Jen to. Nic neřekl. Bolel ho pohled na ni.

„Copak? Nelíbím se ti na vozíku?“ začala.

„Přestaň. Víš, že to tak není,“ odemknul auto a chtěl nastoupit. To ji rozčililo. Nemůže ji přeci tak ignorovat.

„Vážně ti nestojím ani za to, aby se mnou mluvil? Vážně teď odjedeš?“

„Ano, stejně jako ty,“ nasedl do auta. „Co po mně chceš, mám se radovat, že odjíždíš?“ skousl si spodní ret a zaklonil hlavu.

„Chci, abys mě pochopil?“

„A já chci jet s tebou," bouchl do volantu.

„Nemůžeš, máš tu...“

„Rodinu a školu, já vím, ale není to důvod k tomu, abych tu zůstal.“

„Je, já se vrátím, slibuji.“

„Já nejsem typ, co čeká,“ narychlo ji shlédl.

„Co tím chceš říct? Odkopneš mě, jen proto že se jedu uzdravit. Takovej jsi frajer? Kde jsou sakra ta slova, že mě nikdy neradíš? Kde je ta tvoje láska? Co po mně vlastně chceš, Armando! Mám tu zůstat takhle? Vždyť se na mě ani nepodíváš? Jsem krypl. Pokud tu zůstanu, zůstanu jim. Takovou mě chceš?“ začala hystericky křičet. Měla toho tak akorát dost. Začínal jí svým majetnickým chováním lézt na nervy ještě víc, než když ho viděla poprvé.

„Ne, nechci abys byla smutná, ale pokud odjedeš beze mě, budu já ten, co se bude cítit jako ty. Vezmi mě sebou, prosím,“ jako by se na chvilku vrátil. Jako by ho tam viděla.

„Nemůžu ti to udělat,“ sklopila zrak. Za pár vteřin zaslechla zvuk motoru a pískání gum. Byl pryč a zbyl po něm jen prach.

„Loret, jsi v pořádku?“ zeptala se Týna.
Loret kývla, že ne. Nikdy už nebude v pohodě. Od teď, i když bude chodit a tančit, něco jí bude chybět.

„To bude dobrý,“ utěšovala ji.


„Ne, tohle se maximálně posrlalo. Nepočká. Já už ani nechci. Miluju ho, ale i moje láska má svůj limit. Nebudu se před tu zesměšňovat.“

Ahoj, po delší době se hlásím o slovo. Chci jen říct, že v galerii máte písničku, kterou jakože složil Armando pro Loret. Ano, poctivě jsem si ji ukradla ze Step up. :)

Jinak... Budeme se zase stěhovat. Tentokrát do Švýcarska. Kdo se těší? Asi jsem jediná, je mi to jasné.

Pokud Vám přijde, že se Armando chová jako idiot, kretén a magor, tak jsem jen a jen ráda. Co myslíte, jak to s nima asi dopadne?