Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 39.

„Co?" vykulila oči. Ne že by nebyla z té žádosti nadšená. Žít celý život po jeho boku, znělo lákavě, ale teď to přišlo v tu nejhorší možnou chvíli.

„Staň se mou ženou, vezmi si mě," otočil se jí k sobě. Za okny jí nad hlavou svítil ohňostroj, což všemu dodával romantickou atmosféru. „Na co čekat. Já už nikoho jiného nechci a vím, že ty taky ne. Sice nemám prstýnek, ale koupím ho, slibuji," držel ji za boky a usmíval se. Jenže Loret ne.

„Ach, Armando," vydechla jeho jméno tak smutně, že mu bylo jasné, že ona z toho nemá takovou radost, jak očekával.

„Loret, ty pláčeš?" zeptal se, když ji slyšel vzlykat. „Lásko, to nemusíš, nebudu se na tebe zlobit, když budeš chtít počkat," chytil ji za obličej a sklonil ji k sobě, protože díky sedu na okně, byla vyšší než on.

„Ale já bych chtěla. Jen... Je tu jedna věc, kterou jsem ti ještě nechtěla říct," utřela si slzy. Věděla, že ještě plakat bude, až mu to řekne. „Dej mě prosím dolů," chytila se ho za ramena a nechala se v jeho náručí odnést do postele. Strašně moc si užívala jeho teplo, jako by to mělo být naposledy. Z té přestavby ji píchlo u srdce. Položil ji a sedl si vedle.

„Cos mi nechtěla říct?" chytil ji za ruku. Ať už to bude cokoliv. Jeho názor se nezmění. I tak si ji bude chtít vzít.

„Můj otec naše jednu kliniku v Švýcarsku, kde by mi mohli dát dohromady nohu. Mám možnost zas normálně chodit," nadšeně řekla, i když tušila, že Armando z toho dvakrát nadšený nebude. Ona měla naději a nechtěla si ji nechat utéct.

„Cože, Evropa?" zarazil se. Jeho myšlenky šly tím směrem, že si dělá srandu a že tam nepojede, že jen zkouší, co jeho mladé srdce vydrží.

„Já vím, je to šílený. I já si to řekla," pousmála se a hodila rukou do prostoru, jako by hledala záchranné lano.

„Ale..." Zbytek věty mu musela říct ona.

„Je to šance," tichým hlasem řekla. Pak se k němu prudce přiblížila a chytila jeho obličej do dlaní. Palci mu hladila tváře a podívala se mu do očí. „Pokud si tě mám vzít, chci k tobě dojít po svých. Chci si sebou zatančit." Musela ho nějak přimět k tomu, aby o tom aspoň přemýšlel jako ona.

„Loret, co když se to nepovede? Nechci, aby ses těšila na něco, co nemusíš dostat," chytil ji za ramena a pomalu sjel dolů na paže. Lehce jí třel, jako by se ochladilo o několik stupňů.

„Já nevím, co od toho čekat, ale chci to zkusit." Na půl se jí ulevilo, když mu řekla své tajemství, ale ta nejhorší část ještě přijde.

„Na jak dlouho to je?" zeptal se.

„Budu muset podstoupit ještě minimálně dvě operace. Potom rehabilitace..."

„To je mi jasné. Chci vědět na jak dlouho," začínal tušit, že její odpověď nebude nic moc. Proto se nevyjádřila přímo. Proto začala mluvit o něčem jiném.

„Deset až třináct měsíců," špitla a sklopila zrak. Nastalo ticho. Hrozné, děsivé ticho, jenž bylo varováním před bouří. Dvojí tlukot srdce byl slyšet na míle daleko.

„Kdy odjíždíme?" prolomil ten nechutný zvuk mlčení. Loret k němu pozvedla obličej, ale do očí se mu nekoukala. Nemohla, protože si byla vědoma, že slova, jenž vyřkne, ho raní.

„Armando, já s tebou nechci jet. Můžu si vzít jednoho člověka. Zvolila jsem tátu," stiskla víčka nad tíhou těch slov. Bylo to těžší, než si myslela. Ani ve snu by jí nenapadlo, že mu řekne něco podobného a už vůbec ne potom, co se vyslovil. Slyšela jeho zběsilý dech. Do obličeje se dostavily tiky vzteku. Oči mu potemněly na barvu, jako u něho ještě neviděla.