Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 8.

Poslední den výkonu trestu byl tu. Loret už měla na svém kotníku náramek, který hlídal její pohyb. Mimo domov jí bylo dovoleno trávit jen ten čas, který vykonávala veřejně prospěšné práce. Pak měla půl hodiny na to, aby se dostala domů. Pokud by nepřišla do práce, policie by to zjistila a to by pro ni nebylo moc dobré. To však v plánu neměla. Chtěla hlavně rychle splnit trest a utéct. Nyní už se do Ria těšila. Potřebovala zmizet od všeho trápení a bolesti. Poslední týdny jí přinesly jen a jen utrpení. Nejdřív Denis a pak miminko. Ať už to bylo jakkoliv, výčitky ji trápily a dost. Představovala si, jak by maličké vypadalo, zda by to bylo děvče nebo chlapec. Jak by se o něj s Denisem starali, ale nic z toho nebylo reálné, protože jí Denis zklamal a ona jeho, jelikož nebyla připravená být matkou.

„Hele, nezabloudilas trochu?" promluvila na ni černoška vykonávající svůj trest. Loret si jí nevšimla, dál hrabala listí na hromadu, nechtěla problémy, ale pokud by nějaký přišel, byla připravená se bránit. „Hej, na něco jsem se tě ptala," strčila do ni. Loret zvedla zrak. Prohlédla si na kost vyhublou ženu s dioptrickými brýlemi na očích a její dvě kamarádky. Jedná byla vysoká snad dva metry a druhá vážila snad tunu. Neubránila se úsměvu. „Něco ti přijde směšný, děvko!" pokrčila svůj široký nos.

„Jo, vy tři. Můžete si říkat Dlouhý, Široký a Bystrozraký. A vyprošuju si, abys mě nazývala tak, jak volají na tvou mámu, jmenuji se Loret," ta holka měla svou hrdost nikdo ji nebude urážet. Bystrozraká se podívala za sebe a pak se prudce otočila zpět s rukou v pěst. Ale Lor se nedala. Praštila ji hráběmi přes nohy, až žena upadla na zem. Jenže Široká a Dlouhá ji chytily každá z jedné strany. Loret se nehodlala tak jednoduše vzdát.

„Tak za tohle mi zaplatíš, ty svině," první rána dopadla na Loretin obličej. Protočila hlavu a vyplivla krev. Ještě se ani nevzpamatovala z první rány a už schytala druhou. A další na břicho, žebra, žaludek. Padla nakloněna už úplně vysílá, když v tom zaslechla známý hlas.

„Necháte ji!" jakmile se přiblíží k nim, trojice se rozprchla pryč. „Loret, jsi v pořádku?" skláněl se nad ní.

„Co tady sakra děláš?" pomalu se zvedala.

„Nebudeš dělat něco, co jsem měl dělat já. A koukám, že jdu právě včas," pomohl jí na nohy. „Ty tě tedy zřídily. Kde je nějaký dozor?" rozhlédl se kolem.

„S druhou skupinou. Denisi, neměl bys tu být," vyhýbala se jeho pohledu, zatímco jí stíral krev z brady.

„To kvůli mně jsi v tomhle průseru a já tě v tom nemůžu nechat, budu s tebou každý den a budu ti pomáhat."

„Ty už se na mě nezlobíš?" konečně se mu dokázala podívat do očí.

„A ty na mě?" nastalo ticho. Ani jeden neznal odpověď na otázku toho druhého. Jeden na druhého byl naštvaný, ale to co mezi nimi bylo se nedalo jen tak zapomenout. Byl to společně strávený čas a nebyl vůbec ošklivý, ba naopak. Byl krásný. Každý den, každá vteřina každý společný okamžik byl nezapomenutelný.

A tak společně vykonávali trest. Každý den, čímž se jejich vztek na toho druhého o dost změnil, ale stále tam byl. I v noci před odjezdem.

„Loret, už máš sbaleno?" Fred nejdřív zaklepal na pootevřené dveře a pak vstoupil.

„Ano, měla bych mít všechno, pokud mi bude něco chybět, pošleš mi to," zavřela kufr a dala ruce v bok. Koukala na svého otce a on na ni. „Tati, nech toho. Měls ve všem pravdu. Odjezd k tetě mi jen prospěje. Tanec mi zničil život. Nebýt jeho, nepoznala bych Denise a nic z tohohle by se nestalo," svůj vztek přenesla z otce na Denise a z Denise na tanec. Tam zakotvil. Už nikdy to pro ni nebude znamenat tolik jako znamenalo.

„Když to tak cítíš. Víš, já nebyl vždycky dobrý otec. Měla jsi pravdu, když jsi řekla, že jsem v tobě viděl mámu, když jsi tančila. Tolik mi ji připomínáš, až mě to děsí," zadíval se na ni trochu pyšně, trochu smutně.

„Jsi ten nejlepší táta na světě. Nic si nevyčítej. Byla jsem šťastná," hlas jí vynechával dojetím. Objala ho a v tu chvíli se oba rozplakali.

„Jednou zase budeš, slibuji," Chvilku tam ještě stali v objetí, pak odešel. Bylo už pozdě a oba byli unavení.

Pozdě jak pro koho. Pro Denise zřejmě ne. Vyšplhal na starý strom, z něhož se dostal na střechu, po které zas k jejímu pokoji. Zaklepal na sklo. Loret ještě nespala. Koukala na fotky a videa s ním. Plakala u toho. Setřels si slzy, než se otočila. Její tělo zaplavilo štěstí. Byla moc ráda, že přišel. Sama uvažovala nad tím, že se s ním půjde rozloučit. Šla mu otevřít. Skočil do měkkého koberce a koukal na ni. Nechtěl říct nic, co by znamenalo loučení. Vyčítal si, jak byl blbý, že ztratil toho nejdůležitějšího člověka na této planetě. Sklonil se k ní, zajel rukou do vlasů a přitáhl k polibku. Nebránila se. Chtěla to stejně jako on. Natiskla se na jeho tělo, objala kolem krku a vracela mu polibky, plné bolesti. Vyzvedl ji na sebe a odnesl do postele. Vychutnával si její rty dosyta. Když mu zasténala do polibků uvědomil si, jak moc mu bude chybět. Nechtěl, aby tohle skončilo - aby mu odjela. Přetočila se na něj a sundala si tričko, pod kterém nic neměla. Pak sundala to jeho. Byla mu vděčná, že udělal ten první krok. Ona sama by k němu odvahu nedostala.

.....................................

Ležel vedle jejího těla, koukal na ni a hladil palcem po bradě.

„Neodjížděj," pošeptal. Bylo pošetilé myslet si, že zůstane, ale zkusit to musel.

„Musím, tak zněla dohoda. Táta mě dostane z průseru a zato odletím k tetě do Ria. Tak to prostě je," koukala mu do očí.

„Posral jsem to. Nepřemýšlel jsem a teď budu nést trest nejvyšší. Co mám udělat, abych to napravil?" s hlasitým, naštvaným výdechem si lehl na záda. Spojil ruce a dal si je za hlavu.

„Nejde dělat nic. Už je rozhodnuto," přesunula se nad něj. Vlasy měla na jedné straně a on jí je dával za ucho. „Udělej pro mě něco."

„Cokoliv."

„Necekej na mě. Už se nevrátím a pokud ano, budu někdo úplně jiný. Žij si svůj vlastní život, splň si sen, tanči, protože seš v tom sakra dobrej, jen na mě nečekej," viděla jeho stažené obočí, než stačil něco namítnout, políbila ho. Tím mu vzala slova. Objal ji a Přetočila se nad ní.

Když se ráno probudil, už tam nebyla. Odešla bez rozloučení. Běhal po domě a volal její jméno. Dveře byly zamčené, takže musel ven oknem. Tak jak se tam dostal. Přelezl bránu, seskočil a málem srazila k zemi Fredericka.

„Ježíši, Co tu děláš?" vyjekl jako žena, jak se ho lekl.

„Kde je Lor?"

„V letadle. Už asi půl hodiny," podíval se na hodinky. Pak na něj a na bránu. Došlo mu, odkud lezl a co tam asi tak dělal. Chtěl mu vynadat a možná ho zas praštit, ale když viděl, jak se drží za hlavu a má slzy v očích, nemohl nic. Cítil se stejně jako on. Bezmocně, naštvaně a hlavně smutně. Poplácal ho po rameni a řekl: „Mám doma docela velkou zásobu chlastu a doutníků, nechceš mi s tím pomoct?" chtěl a moc rád.