Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 33.

„Žena, dvacet dva let. Pád ze schodů, po pádu při vědomí. Vysoká ztráta krve. Mám podezření na zlomené žebro. Minimálně jedno. Jo, a je těhotná,“ vyprávěl Armando, zatímco společně se záchranku procházeli chodbou na urgentním příjmu s Loret na lehátku. Doktorka se na něj podívala a zeptala se: „Jak dlouho?“

„To nevím, včera jsme to zjistili.“ Jejich rozhovor se vedl se rychlého pochodu do ordinace.

„To dítě je tvoje?“ zastavila se. Armando kývl a zhluboka se nadechl a pak vydechl. Společně s doktorkou se podívala na Loret, která masivně krvácela. Oba radši mlčeli, ani jeden nechtěl vyslovit své myšlenky nahlas.

„Počkej tady, udělám vše, abych je zachránila.“

„Ale já,“ ukázal do ambulance. Jenže žena ve středním věku s vlasy smotanými v drdolu a s brýlemi na nose, mu zatlačila na prsa a zarazila ho zpět.

„Armando, věř mi trochu. Já jí pomůžu.“

„Dobře, počkám tady,“ koukal, jak zachází do ordinace. Oběma rukama si zajel do vlasů. Spojil prsty za hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Vůbec nechápal, co se to stalo. Vážně teď předal Loret doktorům? Vážně spadla z těch zatracených schodů? Nemohl dýchat. Nešlo to. Opřel se o kolena a zkoušel se nadechnout. Obří slzy mu tekly po tváři jedna za druhou, jako by otočil kohoutkem. Tolik se o ni bál. Když viděl, jak padá, chtěl něco udělat, chytit ji, zachránit ji, ale nešlo to. Byl moc daleko. Denis, ale ne. Mohl ji chytit. To kvůli němu spadla. On za to mohl. Strach se změnil na vztek. Kdyby ho teď viděl, zabil by ho. Štěstí mu přálo. Zrovna přicházel a společně s ním Frederick a spol. Narovnal se a šel rovnou k němu. To, co měl v obličeji, se nedalo popsat. Bylo to něco mezi infarktem a smrtí. Ano, byl to posel Denisovy smrti.

„Ublížil jsi mé dceři,“ ukázal na něj Fred a už se mu chystal jednu ubalit, ale Armando na něj neměl náladu. Jediný kdo ho zajímal, byl ten proradný parchant. Odstrčil od sebe Freda takovou silou, že ho zastavila až zeď.

„Co chceš jako dělat?“ Denis bojácně ustoupil dozadu.

„Ty moc dobře víš, co chci dělat,“ napálil mu jednu přímo na čelist. Denis se protočil kolem své osy a spadl na zem. „Vstávej,“ trochu mu pomohl. Chytil ho jednou rukou za tričko a druhou mu dal další pěstí. „Nechal jsi ji spadnout,“ a další tvrdá rána pod oko.

„Armando, přestaň, ochranka! Kde je sakra ochranka!“ recepční se Sebastianem se snažili Armanda od Denise dostat, ale on nehodlal svou kořist za nic na světě pustit.

„Nechtěl jsem,“ i Denis se chystal zaútočil, ale Armando se jeho raně vyhnul. Skrčil se. Při té příležitosti ho praštil do žeber. Denis se za ně chytil a bolestivě se zkroutil. To už tam dorazila ochranka a oba od sebe odtrhla. Armando se pokoušel poprat i s ní, ale měl to marné.

“ Řekne mi někdo, co se vlastně stalo, Denisi,“ Frederick na něj upřel svůj tvrdý pohled. Tušil, že jeho verze Leretiny nehody nebude tak úplně pravdivá.

„Fredericku, víš, ze Loret miluju.“

„Co jsi udělal!“ vykřikl Frederick.

„Je mi to tolik líto, nikdy bych jí neublížil. Chtěl jsem jen jeden polibek,“ sklopil zrak, načež se rozplakal. „Bránila se. Kdyby se nebránila, bylo by všechno v pohodě! Pak se to stalo všechno tak rychle. Nemohl jsem nic dělat. Odtrhla se ode mě a spadla. Chtěl jsem ji chytit, ale nedosáhl jsem na ni.“

„Ty jeden... Zabiju tě!“ řval Armando a snažil se vymanit z nechtěného objetí.

„To kvůli tobě je moje dcera v ohrožení života? Zase jsi jí ublížil a nebyl jsi ani dost chlap, aby ses přiznal. Klidně jsi hodil vinu na nevinného člověka! Už zase za tebe má nést následky někdo jiný! Nejdřív Loret a teď on. Jak tě vůbec mohlo napadnout svést to na Armanda?“

„Chtěl jsi hodit vinu na mě? Ty srabe srabácká. Nechápu, jak můžeš říct, že Loret miluješ. Ty jsi tak zahleděný do sebe, že miluješ jen sám sebe.“ Armandovi nestal za jediný pohled. Otočil se na ochranku, která ho pustila, jelikož ho znala. „Děkuju, odveďte toho krypla pryč nebo ho zabiju.“ Tlustý Brazilec kývl a šel mile rád doprovodit Denise ven. Ten se pokoušel ještě prosit Fredericka za odpuštění, ale vše co teď mohl říct akorát tak zvedlo Fredovy mandle.

„Armando, jak je na tom Loret?“ s pláčem na krajíčku se zeptala Lara. Držela se při tom Týnu a Carie za ruku.

„Ještě nic nevím , ale podle toho, co jsem viděl, bude mít nejméně jedno žebro zlomené, při nejmenším lehký otřes mozku a určitě několik zlomenin.“

„A co dítě?“ Ta otázka padla od někoho, do koho by nikdo neřekl, že zrovna jeho bude to malé zajímat. Frederick netrpělivě čekal na odpověď, která se mu však nedostala. 

„Armando, co to malé?“ přistoupil k němu blíž. I když byl proti tomu, aby ti dva byli spolu a zakládali rodinu, rozhodně nechtěl, aby jeho milovaná dcera přišla o miminko takovým způsobem.

„Můžete slavit. Podle toho co jsem viděl, už žádné miminko asi není,“ nenávistným pohledem ho propálil skrz na skrz. Najednou si dělá starosti, najednou se stará o jeho dítě. Ještě včera se ho chtěl zbavit. Mluvil sám k sobě, při tom nepouštěl z Freda zrak.

„Já vím, že jsem se choval jako idiot a dával jsem přednost někomu, kdo Loret nechal ve štychu a myslel sám na sebe, místo tomu, kdo jí pomáhal a podle všeho je pro něj nejdůležitějším člověkem. Omlouvám se ti. Mrzí mě to,“ natáhl k němu ruku na znamení míru, ale mohl být sebevíc přesvědčivý a upřímný, Armanda to nezajímalo.

„To se musela nejdřív Loret dostat do nemocnice, aby jste si uvědomil, kdo je pro Vás víc důležitější, jestli nějakej krypl nebo vlastní dcera. Při vší úctě k Vám, nezajímají mě Vaše omluvy. Ty si schovejte pro Loret. Jediné o co jde mně, je aby byla Loret v pořádku,“ ukázal prstem k ordinaci, odkud zrovna vyšla doktorka. Jakmile ji zbystřit, šel jí na proti.

„Armando, mám jen vteřinu. Pravý kotník je ošklivě zlomený, pokud ho nedáme hned do hromady, nemusela by se na tu nohu postavit, pak je tu ještě nejhorší věc. Jedna z plic je propíchnutá, nemusím ti říkat jak vzácný je tu čas. Zbytek ti řeknu po operaci. Jo, a dítě je na tom taky špatně,“ s lítostí položila ruku na jeho rameno. „Už jsem volala Marcuse, ale měl by ses připravit na nejhorší. Umí sice zázraky, ale i ty jsou omezené. Už musím jít,“ pomalu od něho odcházela za Loret, kterou obklopovaly hadičky snad po celém těle. Všichni sledovali, jak mizí za dvojitými, bílými dveřmi s nápisem 'operační sály'.

„Loret,“ šeptl Fred. Nechtěl si přiznat, že ta potlučená dívka, omotaná hadičkami a napojená na přístroje, byla jeho dcera. „Moje malá Loret,“ vzlykl. Před očima se mu vybavily všechny společné chvíle. Všechny její úsměvy a taky to, jak se k ní poslední dobou choval. Všechno to pokazil. Chtěl z ní mít někoho jiného, ale proč. Byla dokonalá taková jaká je.

„Frede, jsi v pořádku?“ uplakaná Lara ho chytila za loket a táhla ho k sedačkám. „Moje dítě,“ nevěřícně se na ni podíval.

„Neboj, ona to zvládne. Podle Armanda je Amazonka,“ cukla hlavou k němu. Seděl jen kousek dál. Vypadal jako hromada neštěstí. Obličej měl schovaný v daních a lokty se opíral o kolena. Neuměla si ani představit, jak mu je a popravdě o to ani nestála.