Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 7.

„Tati, jdu za Laurou. Vrátím se tak za tři hodiny,“ volala Loret od dveřích. Právě se chystala do nemocnice.

„Jasně, dobře se bav,“ volal na ni z pracovny. Vyšla z domu, nastoupila do svého vozu a vydala se směr nemocnice.

Neuplynuly ani dvě hodiny a někdo zvonil na zvonek Ferdovi vily. Utíkal otevřít. Docela se zarazil, když viděl Denise. V očích měl strach, což ho vyděsilo. Snad se nic nestalo s jeho dcerou? To bylo první, co ho napadlo.

„Omlouvám se, že ruším, ale sháním Loret. Nemůžu se jí dovolat, přitom se chystá udělat strašnou blbost,“ zřejmě celou cestu utíkal, to prozradil jeho zběsilý dech.

„Co se chystá udělat,“ obával se nejhoršího. Denis sklopit zrak, věděl, že si Fred zaslouží znát pravdu.

„Je... Ona je... těhotná,“ podíval se mu statečně do očí. Fred srazil obočí. Vstřebával tu novinku, že bude dědečkem. Chtěl jim vůbec být? „Pane, je mi líto, pokud jsem zradil vaší důvěru, ale musíme jí najít. Chce jít na potrat. To nemůžu dopustit. Miluji ji a i to malé. Celé jsem to pokazil, nevím, zda mi Loret ještě někdy odpustí, ale nemůžu dopustit, aby za to, co jsem udělal, platilo mé dítě. Ona jedná v afektu. Je na mě naštvaná, proto si chce to malé vynechat vzít. Pomozte mi, prosím,“ prosebně se mu díval do obličeje, jako muž muži. Jako otec otci. Ferdovi jeho slova dokázala, že mu vážně na jeho dceři i tom nenarozené dítěti záleží. Poplácal ho na rameni a lehce kývnul hlavou.

„Pomůžu ti, synu,“ to oslovení si podle něho zasloužil. Jak jinak by mu měl říkat, když z něho udělal dědu. Co třeba srabe, zrádče, hajzle. Tak by ho nazval, kdyby věděl, co provedl. Nasedli do auta a jeli rychle k Lauře.

„Lauro, okamžitě otevři!“ bušil do dveří už po několikáté.

„Frede?“ otevřela a dělala blbou.

„Lauro, neser a okamžitě řekni, kde je Lor. A neříkej, že nevíš, ty víš vždycky všechno!“ Denis ji zatlačil do domu.

„Ano, vím a proto ti nic neřeknu,“ nejradši by mu jednu flákla, zato co udělal Loret.

„Lauro, víš moc dobře, že pro mě Loret vždycky znamenala všechno. Moc mě mrzí, co jsem udělal, chci to napravit a napravím a taky chci zachránit své dítě. Prosím, řekni kde je,“ dokázal přesvědčit i Lauru. Řekla jim do jaké nemocnice jela, i když si byla jistá, že ji zato Loret zabije. Opět nasedli do auta a jeli zabránit katastrofě.

„Zajímalo by mě, cos provedl mé dceři,“ křečovitě svíral volat. Muselo to být něco velkého, jinak by Loret nechtěla zabít své dítě.

„Frede, řeknu vám to. Vím, že se na mě budete dívat jinak. Zas pro vás budu jen ten kluk, který pro vaši dceru nebude dost dobrý. A já vím, že to tak je. Zaslouží si někoho, kdo ji nezradí tak jako já,“ poklesl hlasem. Kdyby mohl vrátit čas, hned by to udělal. Nenechal by svou milovanou v nouzi. I kdyby si měl jít sednout na doživotí. Fred zajel ke kraji a zastavil. Musel se hned teď dozvědět, co se stalo. Možná tím zjistí důvod, proč je jeho dcera poslední dobou tak smutná.

„Mluv,“ pobídl ho. Denis se nadechl a spustil: „Nechal jsem jí tam. To je na tom to nejhorší,“ podíval se z okénka. Smutek se mu usadil v krku a on ho musel rozdýchat. „Nachystala mě na té jachtě. Pohádali jsme se. Byl jsem na ni hnusný a pak. Slyšel jsem sirény, podlaha se pod ní propadla. Nebyl čas. Policajti byli blízko. Zpanikařil jsem a nechal ji tam,“ ani nedořekl větu a schytal od Freda pěstí a druhou o okno. Na několik vteřin viděl rozmazaně a hlava se mu motala.

„Ty hajzle, nechals ji tam, zraněnou. Mohla si jít sednout, idiote!“ strčil do něho. Moc se bránil tomu, aby ho neuhodil znovu. Nebránil se a pustil mu ještě jednu na nos. Denisovi se spustila krev skoro automaticky. „Co si myslíš, že teď bude? Myslíš si, že spolu budete vychovávat dítě a bude vše v pořádku, debile?“

„Já nevím!“ zařval, čímž Freda dost překvapil. „Jediné, co vím je, že ji miluji a lituji toho, jak jsem se zachoval. Chci s ní zestárnout a chci to dítě!“ řval tak moc, že mu rudla hlava. Pak se uklidnil a chytil se za nos. „Kurva, asi jste mi ho zlomil.“

„Ne asi ale určitě,“ podal mu kapesník. Netušil proč, ale věřil tomu chlapci. Věřil, že to s Lor myslí vážně. Ale nasral ho neskutečným způsobem. Teď už to bude jen a jen na Loret. Snad přijedou včas.

Dorazili k nemocnici. Oba vyletěli z auta jak neřízené střely. Tak rychle, jak se z auta dostali, tak rychle se i zastavili, když viděli vycházet Loret ze vchodu. Držela dveře se strachem v očích. Jak jen se sem dostali? Laura. Došlo jí to.

„Loret,“ vykřikl Denis. Koukal na ni v naději, že to neudělala, že v sobě stále nosí to maličké.

„Jdi pryč Denisi,“ slabým hlasem pronesla a prošla kolem něho. Podívala se na svého otce se staženým obličejem a smutkem v očích. Nemusela nic říkat, aby poznal, co se stalo. Zakýval hlavou že strany na strany, načež se mu záblesky oči. Ty její už ronily jednu slzu za druhou.

„Prosím, řekni, žes to neudělala,“ promluvil za ní Denis. „Já...já, vše jsem tvému otci řekl, dostal jsem od něj přes držku a klidně si nechám dát další ránu, jen když mi odpustíš a řekneš, že ten drobeček žije,“ hlas se mu třásl. I on tušil, že je všechno jinak, než by si přál. Loret stiskla víčka, čímž propustila další slzy. Otočila se k němu a bolavým hlasem řekla: „Je konec, Denisi. Jak s námi, tak s dítětem, jdi domů,“ otočila se zas zády, ale on ji chytil za ruku a otočil ji prudce k sobě.

„Nevěřím ti. Ty bys to neudělala,“ měl stále naději. Podala mu listinu, kde bylo potvrzené, že před necelou hodinou prodělala interrupci a opustila nemocnici na vlastní žádost. Pustil papír na zem a odstoupil od ní. Zhnusila se mu asi tak jako on jí, když zjistila, kdo je zač. „Jak jsi mohla? Zabilas ho. Vzala mi ho. Proč!“ vykřikl poslední slovo, až sebou cukla.

„Nebyla jsem připravená,“ vzlykla. I přesto, že to chtěla. Bolelo to. Vždyť se vzdala svého dítěte, zabila ho.

„Ale já ano. Těšil jsem se na něj. Sakra, byl bych dobrý táta. Chtěl jsem s tebou vychovávat naše dítě. Loret, tys mi tu šanci vzala. Já vím, že jsem tě zklamal, ale to to muselo vodsrat to malé?“ i on plakal. Také cítil prázdnotu ve své srdci.

„Denisi, ale to nebyla pomsta. I kdybys neudělals, cos udělal, nebyla bych na dítě připravená,“ ať už to bylo jak chtělo. Nechtěla, aby si myslel, že to udělala kvůli němu. „Je to všechno ve mně. Necítím se na to být matkou.“

„Nech už toho. Je konec. Naše dítě jsi zabila a já zabil náš vztah. Naivně jsem si myslel, že to půjde všechno ještě napravit, ale už to asi nechci. Tohle ti neodpustím, sbohem a doufám, že budeš silnější než já a jednou mi odpustíš,“ sebral se a odešel. Už tam nechtěl být. Čím déle byl v její přítomnosti, tím více to bolelo. Loret sledovala jeho záda, jak se jí vzdalují z dosahu a bylo jí ho líto.

„Dcerko,“ promluvil lítostivým hlasem Fred. Otočila se k němu a hned ho objala.
„Jsi v pořádku? Jak ti je?“ hladil ji po zádech a utěšoval.

„Tati, strašně to bolí. Ztratila jsem všechno. Kluka, kterého miluji a zabila jsem své dítě. Je mi jako bych byla uvnitř prázdná,“ vzlykla mu do košile, na které se začínaly tvořit černé délky od řasenky.

„Pomůžu ti, slibuji. Pojď, pojedeme domů, musíš si odpočinout,“ ještě pár vteřin stáli v objetí a pak ji chytil za ruku, jako když šla prvně do školy a odvedl k autu. I tenkrát byla vystrašená.