Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 37.

Další noc v nemocničním pokoji, řekla si Loret v duchu. Kmitala očima sem tam. Už po několikáté si počítala různé nápisy na přístrojích. Vlastně už je četla tolikrát, že je zná nazpaměť. Strašně se nudila. Chtěla něco dělat, ale neměla co. Hry na mobilu ji přestaly bavit asi dvě hodiny potom, co je začala hrát. Sociální sítě radši ani nenavštívila, ale mohla si pustit třeba nějaký film. Projížděla internetové stránky na níž by mohla nějaký shlédnout, když v tom někdo zaklepal. Trhla hlavou ke dveřím, z nich vykukovala Fredova hlava.

„Tati," šeptla. I když už nad touhle situací několikrát uvažovala, byla překvapená jeho příchodem.

„Zlato," vešel do pokoje a zavřel za sebou. Tím však jeho kroky nekončily. Utíkal k ní a silné ji objal. „Omlouvám se ti. Za vše se ti omlouvám. Byl jsem takovej debil. Odpusť mi," hladil ji po vlasech. Neskrýval slzy. Vždyť to byla jeho malá holčička. Mohlo jí být klidně třicet, ale on v ní vždy uvidí tu malou holku, která šla poprvé do školy a vůbec se nebála. „Už nikdy se k tobě nebudu chovat tak jak jsem se choval. Nebudu tě do ničeho nutit. Miluju tě, dcero moje."

„I já tebe, tati. Strašně jsi mi chyběl," vzlykla. „Už se nechci hádat, nechci před tebou nic tajit. Chci zas zpět naše večery u televize," po dlouhé době se cítila zas jako dřív, když na ni otec netlačí. Kdy se s ní smál a ptal se, jak se má a co by chtěla dělat. „Tati."

„Ano?"

„Už nikdy mě nenechej odejít," její hlas byl díky pláči podivně zkreslený, ale i tak z něj mohl poznat úlevu.

„Nenechám," odtáhl se od ní. Podíval se na ni. Něco bylo jinak. Ona byla jiná. Taková ta její jedinečná záře, kterou měla jen ona, už kolem ní nezářila. Bylo mu to líto. Díky ní byla Loret Loret.

„Strašně jsem se o tebe bál. Byl jsem idiot, že jsem dovolil Denosovi, aby se k tobě přiblížil. Neměl jsem ho sem vůbec tahat. Víš, co jsem měl udělat? Měl jsem ho zabít, když jsem zjistil, že s ním chodíš," myslel to vážně. V jeho tváří nebyl ani náznak toho, že by si dělal legraci. Za to v Loret zavibroval smích, až jí vyletěl několik slz z očí. Utřela si je a zakroutila hlavou.

„Nemohl jsi vědět, že se tohle stane a vlastně ani on. Byla to nešťastná náhoda. Je sice pravda, že kdyby mě nepolíbil, nemusela bych se od něho odtrhnout a nespadla bych, ale to je všechno kdyby. Teď jsem tady," pokrčila rameny a podívala se na zraněnou nohu. „Neumím si představit, že už nebudu běhat, každý shod mi bude dělat problém chození pro mě bude utrpení. Už nikdy si spolu nezatančíme. Ani na mé svatbě," zas se rozplakal a. Ta představa byla to nejhorší, co kdy ve své hlavě viděla. „Tati, udělej něco, prosím. Já chci zase tancovat," schoulila se mu do náruče. Frederick opatrně objal její tělo. Položil si bradu na její hlavu a těžce polkl. Trhalo mu srdce, když viděl své jediné dítě tak smutné. Trápila se a to nechtěl. Byl zvyklý své dceři dát vše co chtěla a teď to udělá taky, i kdyby měl upsat duši ďáblu nebo utratit vše své mění. Jeho zlatíčko bude zas chodit, tančit, běhat. Bude moci dělat vše co ji baví.

„Udělám vše, co bude v mých silách, slibuji," políbil ji do vlasů. „Hlavně už neplakej, táta se o vše postará."

„Zůstaneš tu se mnou dokud neusnu?" podívala se na něho spod svých mokrých řas a utřela si nos do rukávu.

„To víš, že ano," usmál se, „a něco pro tebe v autě mám."

„Co?"

„Nějaké jídlo a notebook, aby ti to tu rychleji uteklo. Nahrál jsem ti tam maminky videa, můžeme se na ně podívat a mám i hromadu chypsů," lišácky na ni mrkl.