Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 48.

Bylo to jako ve snu. Když ho viděla, hned věděla, jak se zachovat, přitom se toho tak bála. Myslela si, že by bylo možné skočit Armandovy kolem krku a vše mu odpustit. Vždyť přeci… Nebyli spolu, když se vyspal s jinou, ale i přes to to neměl dělat. Slíbil jí, že jí nikdy neublíží, takže nyní ponese následky, za tu bolest, jenž v sobě měla a bude mít, pokaždé, když se na něho podívá.

„Ahoj Armando, jak se máš?“ prošel kolem něj Fred, jako by právě neschytal od Loret pěknou nakládačku.

„Myslím, že mám otřes mozku, ale jinak dobrý. Co vy?“ Ohlédl se za rameno, aby zjistil, jestli je Loret v diskrétní zóně. Oddechl si, když byla. Jen se na něj mračila a pak otočila hlavu, aby se nemusela dívat do té jeho podrazácké tváře.

„To rád slyším. Odvezeš nás k Pablovi?“ byl už dost unavený na to, aby se dál koukal na jejích bitku.

„S ním já nikam nejedu. To se radši k tetě dopajdám,“ prskla Loret. Nevěnovala Armandovy jen jediný pohled.

„Ale Loret, spolkni hrdost a nastup do auta,“ řekl Fred, zatímco nakládal zavazadla do vozu.

„Nikdy!“ zavrčela.

„Přestaň a okamžitě nasedni do toho auta,“ zvýšil na ni hlas. Tak to bylo vždy, když byl unavený.

„To radši zdechnu než se od něho nechat odvízd,“ zavrčela.

„Frede, necháte nás chvilku o samotě?“ Mluvil sice na Frederika, ale koukal celou dobu na Loret. Tolik se těšil na tuhle chvíli a nyní neví, jak s ní naložit. Věděl, že to nebude mít jednoduché. Cesta za získání jejího srdce bude trnitá, ale on se jen tak nevzdá. Nikdy!

Fred jen spustil ramena a mlčky nasedl do auta.

Vypadalo to, že dnešní noc bude zahalená deštěm. Po Loretině pokožce projel lehký mráz, ale začínajícím větrem to rozhodně nebylo. To Armandovy pohledy, jí nutily zachvět se i na těch nejintimnějších místech. Nekoukala na něj, ale věděla, že on na ni ano.

„Loret, vůbec nevím, jak se ti omluvit. Nikdy v životě, bych ti vědomě neublížil,“ velmi pomalu se k ní blížil. Stále koukala jinam. Nemohla se mu prostě podívat do očí. Ač chtěla. A nejen to. Toužila mu odpustit a chtěla, aby se na ni vrhl a políbil ji. Bránila by se, to je jasné, jenže tolik toužila po jeho doteku, který přišel dřív, než očekávala. Chytil ji za ruku a v tu chvíli jí projel blesk tak silný, že se bála, aby se udržela na nohou. Avšak na sobě nedala nic znát, krom malého otřesu, jenž byl v její nitru tisíckrát větší než na povrchu. To, co se odehrávalo v ní, by se nadalo srovnat ani se zemětřesením na Haiti. Hladil jí hřeb ruky palcem. Chtěl něco říct, jenže nic, co by vyšlo z jeho úst, už nezmění, co udělal.

„Víš ty co? Bude lepší, když nebudeš mluvit vůbec. Chytím si taxi a radši pojedu domů s ním.“ Prudce k němu stočila pohled, kterým mu právě vypálila kulku mezi oči. Nenávist je jen krůček od lásky a ona si nyní nebyla jistá tím, zda miluje, nebo nenávidí.

„Žádný tu není,“ přistoupil blíž.

„Tak počkám, až bude,“ už zas koukala do prázdna. Jen jeden jediný pohled a jí se vytvořil v krku takový knedlík, že se jím dusila. V očích měla spalující lávu v podobě slaných slz, které jen čekaly na vhodný okamžik, aby se spustily. Už je nedokázala déle zadržet.

„Lor, prosím. Nech mě odvízd tě domů.“

„Já ale nechci! Nechci od tebe nic. Lituju toho, že jsem ti volala. Lituju toho, že jsem sem jezdila. Měla jsem být v New Yorku, daleko od tebe!“ vykřikla tak hlasitě, že se za ní lidé otáčeli. Slz měla plnou tvář. Její pohled… Ještě nikdy se na něj nekoukala, tak jako teď. Nebyla v tom nenávist, nebo touha ho zabít. Bylo v něm zklamání, a to ho štvalo ještě víc, než kdyby ho nenáviděla.