Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 34.

„Marry, potřebuju se dostat k Loretině operaci,“ Armando se opíral o recepci a očima prosil slečnu, aby mu nějakým způsobem pomohla.

„Armando,“ vydechla jeho jméno, čímž vlastně chtěla říct, že by mu ráda pomohla, ale nemohla.

„Marry, prosím,“ naléhal. „Nemůžu tu jen tak sedět. Moje dítě a holka, kterou miluju, jsou v ohrožení života. Na kolenou tě prosím, pomoz mi,“ spojil ruce do prosíku a naklonil se k ní. Marry něco vymyslí. Vždycky všechno vyřeší. Taková prostě byla. Nic nebyl problém a pokud ano, nebyl dost velký, aby ho nevyřešila.

„Můžeš jít na galerii, ale jen na pět minut.“

„Děkuju ti,“ nejradši by jí dal pusu. Otočil se k Fredovi. Už to nebyl ten chlap, který oplýval rázností a vztekem. Seděl tam muž, který se bortil jako domeček z karet. „Marry, budeme dva,“ řekl směrem k Frederickovi.
„Dobře. Dej mi minutku.“

Cestou za Fredem, ještě přemýšlel, jestli to pro něj nebude ještě větší utrpení. Vlastně pro oba. Ať už to bude jakkoliv, on tam musel.

„Ehm,“ odkašlal si, aby na sebe upozornil.
Fred k němu zvedl utrápený obličej. „Jdu se podívat za Loret. Jdete taky?“ Fred stáhl obočí. Nechápal, jak to myslí, ale pokud je možnost vidět dceru, jde do toho. „Myslím tím na galerii,“ vysvětlil.

„Ano, jdu s tebou,“ stoupnul si. „Děkuji ti.“

„Nedělám to kvůli Vám, ale kvůli Loret. Možná jí Vaše přítomnost pomůže.“ Popravdě si to nemyslel, ale člověk nikdy neví.

„To bych neřekl. Možná tvá ale má těžko,“ řekl věci tak, jak jsou. Takže to vypadalo, že jejích mozky fungovaly na stejné frekvenci.

„Armando,“ zavolala Marry. Stála už u dvojitých dveří a čekala na ně.
Oba se k ní vydali. „Nezapomeň, jen pět minut, ani o minutu déle,“ zdvihla na něj prst.

„Neboj, nezapomenu.“

..........

Galerie byla o patro výš než operační sál, takže viděli doktorům přímo pod ruce. Nebyl to tedy hezky pohled. Podle všeho už měli plíci a nohu hotovou. Momentálně se zabývali miminkem. Asi nebylo vše v pořádku, protože tam bylo až moc krve. To, že byla připojená snad na milión přístrojů a vedlo z ní několik hadiček, Armanda nepřekvapilo. Věděl, že je to pro její dobro, ale ta krev mu dělala starosti. Marcus byl kapacitou ve svém oboru. Takže mu to dodal trochu klidu na duši. Pokud měl někdo jeho dítě zachránit tak to byl právě on. Jenže teď to nevypadalo dvakrát dobře. Oba muži se lepili na sklo a hltali pohledem to, co se dělo dole. Doktor Marcus se podíval před sebe na nějakého muže. Vyměnili si krátký pohled, a pak Marcus sundal z hlavy modrou čepici a vztekle s ní praštil o zem. Armando se zhluboka nadechl, ale v polovině nádechu se mu kyslík zasekl v krku. Marcus jako by to slyšel. Podíval se nahoru a kroutil hlavou ze strany na stranu. Armandovy se podlomila kolena. Kdyby ho Fred nezachytil, neustál by to. Jeho dítě bylo mrtvé. Měl se na to připravit, řekli mu to, ale nemohl. Věděl o něm jen jeden jediný den, ale miloval ho tak moc, že by za něj položil život. Opřel si hlavu o sklo a trhaně se nadechl, přitom se mu slzy koulely po tváři jedna po druhé, jako by ani jedna nechtěla být osamocena.

„Armando, je mi to líto,“ poplácal ho po rameni. Chtěl mu říct ať se jde bodnout, že mu nevěří, křičet na něj, že je to jeho vina, že kdyby nedovezl Denise, bylo by to vše v pohodě. Jenže neřekl ani slovo. Vše, co by mu vyčetl, by bylo zbytečné. Jeho dítě mu to nevrátí.

„Můžete...“

„Jo, to víš, že jo,“ pochopil, že chce být sám. Jen co Armando slyšel cvaknutí, sesypal se na kolena, obličej schoval dlaní a nechal emocím volný průběh. Toli

........

Netušil, jak dlouho tam byl. Kolik času proplakal pro své nenarozené dítě, ale když se vrátil, všichni už tu smutnou novinu věděli. Jen co se objevil ve dveří, Lara s Carie a Týnou se k němu rozběhly a objaly ho. To v něm vyvolalo ještě větší smutek. Nemyslel jen na sebe, ale i na Loret. Jak jí to jen řekne? Co když už žádné děti nebude moct mít. Dva potraty tak rychle za sebou. To už zanechá v těle paseku. Měl v hlavě tak moc myšlenek, ale jedna překřičela ty ostatní. Já nebudu táta!

„Je mi to líto, chlape,“ přidal se Sebastian. Armando kývl a přijal jeho ruku. „Bude líp. Chce to jen čas.“

„Díky.“

„Armando,“ konečně přišla doktorka. Věděl, že operace už skončila, takže jen očekával, kdy přijde. „O miminku už víš, takže přejdu k ostatnímu. Nemusíš se bát je mimo ohrožení života. Pokud budete chtít další miminko, neměl by to být problém, ale ta noha,“ koukala chvilku do papírů. Potom se podívala na celou rodinu a přátele. „Bude to dlouhá cesta, ale chodit bude,“ dokončila. Armando si promnul spánky. Už se chtěl zeptat na tanec, když ho předběhl Fred. Oba věděli, jak velká rána by to pro ni byla, kdyby ztratila i toto. Ne tak obrovská jako ztratit miminko, ale přijít o obojí by bylo nefér.

„A co tanec, bude ještě někdy tančit?“ netrpělivě očekával odpověď. I když doktorka nijak neotálela, připadalo to všem, jako věčnost než promluvila.

„Vzhledem k tomu, že jen chůze jí bude dělat dlouho problémy a když už se to povede, bude kulhat, tanec bohužel nebude činnost, kterou bude moci provozovat. Kotník byl v podstatě úplně rozdrcený, kdybychom neprovedli operaci okamžitě, nemusela by chodit vůbec.“ Tak tohle Fred nečekal. Nejdřív miminko, potom tanec. Tohle si jeho dcera nezasloužila. „Vaše dcera žije, to je nejdůležitější. Teď pro Vás nemůžu bohužel nic udělat, ale můžete ji vidět, pokud chcete?“ Chtěl, hodně chtěl, ale byl tu někdo, kdo by si to zasloužil víc. Podíval na Armanda. Věděl, že tohle si víc zaslouží on, ale tolik si přál ji vidět, omluvit se a poprosit o odpuštění. Moc věcí si uvědomil, bohužel až teď, když jeho dítě trpí a ještě trpět bude.

„Běžte,“ kývl Armando. Chtěl Loret taky vidět, ale oproti Frederikovi, on JI uvidí zítra na praxi.
Fred si utřel oči, poděkoval a šel za doktorkou.

........

Pomalu a potichu našlapoval k posteli. Zabalený do modrého igelitu se přibližoval a čím blíž byl, tím více se děsil toho, co viděl. Tlustá, bílá hadice jí trčela z pusy. Obličej měla samou modřinu nebo trhlinu. Zraněný kotník měla v obvazu a podložený polštářem. Tohle nebyla jeho dcera. To byla jen prázdná schránka nebo levná napodobenina jeho dcery.

„Loret, dcerko moje,“ šeptl. Přišel úplně k ní. Sklonil se, aby ji políbil na tvář. „Vše bude v pořádku, ty se z toho dostaneš a já ti budu oporou. Už nikdy ti nebudu říkat co máš dělat. Chci jen jediné, a to abys byla šťastná. A to budeš. Všechno spolu zvládneme, slibuji.“

Strašně se omlouvám těm, kteří si stihli přečíst rozepsanou a neopravenou  verzi téhle kapitoly. Bože, snad to mnoho z vás nestihlo. Odložila jsem mobil a moje tříletá dcerka si usmyslela, že je asi ten pravý čas, vydat.