Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 6.

„Loret Enderson, odsuzují vás ke třista hodin veřejně prospěšný pracím a k domácímu vězení po dobu výkonu trestu," bum! Soudkyně práskla kladívkem, vstala a odešla. Loret otevřela pusu dokořán, ale její právní zástupce, kterého jí domluvil otec byl s trestem spokojen. Hrozilo, že si půjde svůj trest odpykat do vězení po dobu šesti měsíců, tohle bylo přijatelné.

„Děkuji ti, Luku," Fred mu potřást rukou. Luk ji pak natáhl k Loret, která byla ještě paralyzovaná rozsudkem, ale ruku zdvořile přijala a poděkovala. Rozloučili se spolu a pak už šel každý svou cestou.

„Jak seš spokojená s rozsudkem? Myslím, že ti bude oranžová slušet," zadržování v sobě smích. Kouknul na sedadlo spolujezdce, kde seděla jeho naštvaná dcera.

„Vtipné, fakt se můžu pochcat smíchy," ani se na něho nepodíval. Zkřížila si ruce na prsou a opřela se o sedadlo. Nafouknutá byla víc než žába.

„Dělal jsem si srandu. Naštvaná můžeš být jen sama na sebe. Nevěřím tomu, že bys byla něčeho takového schopná, podle mě někoho kryješ. Dovol, abych ti řekl, že seš blbá. To ty teď máš záznam v trestným rejstříku," změnil polohu hlasů. Předtím s ní mluvil jako kamarád, ale teď to byl otec. Přísný otec.

„Prosím, nech to a jeď konečně!" rozčileně ukázala rukou před sebe a zvýšila hlas.

„Zklidní hormon, holčičko!" okřikl ji. „Poslední dobou se s tebou nedá vůbec mluvit. Nesměješ se, nic! Jsi jen zavřená v pokoji jako bych já mohl za tvojí chybu. Já se ti snažím pomoct a měla bys být ráda, že se s tebou vůbec bavím. Pokud se ti něco nelíbí, můžeš vystoupit a dojít to domů pěšky!" měl ji dost. Vážně poslední dobou nedělala nic jiného, než se rozčilovala, vztekala a plakala. Věděl, kdo v tom měl prsty. To ten její Denis.

„Klidně, je mi to totálně u prdele!" odpoutala se a vylezla z vozu. Než stihl Fred jakkoliv reagovat, byla pryč. A dost! Ať si táhne, je dospělá, měla by se o sebe umět postarat. Nastartoval a odjel. Měl pocit, že ženský svět nikdy nepochopí.

Loret v sobě dusila neskutečný vztek. Na otce, na Denise, na soudkyni, právníka ale hlavně sama na sebe. Proč nemohla říct, kdo opravdu vykradl tu jachtu? Hned si sama odpověděl. Protože by Denis skončil s přiděleným právníkem, který by se ani trochu nesnažil mu pomoct, takže by skončil za mřížemi.
A to nechtěla, ať už to bylo jakkoliv, stále ho milovala, něco tak velkého prostě neskončí lusknutím prstu. Chtělo se jí vzteky plakat. Počkat... Ona už plakala, aniž by o tom věděla, tok slz jí zaplavil obličej. Jenže na slzy teď neměla čas. Než se spustí hodiny a ona bude muset vykonávat trest, musí zařídit dvě věci. Chytla si taxy a jela vstříc té první.

„Ahoj, Lor. Už jsem tě tu dlouho neviděl," už z dálky na ni volal černoch s afrocopánky.

„Jsem tu jen na skok. Nevíš jestli je Denis doma?" koukla k jeho oknu, které bylo ve čtvrtém patře.

„Měl by být. Hele, přej jste se rozešli?" naklonil se k ní jako by to bylo mezinárodní tajemství.

„Ano, Refe, rozešli a nechci o tom mluvit. Jen potřebuju pár věcí, co jsem si u něj nechala, tak se zatím měj, ráda jsem tě viděla," políbila ho na tvář s předstíraným úsměvem. Vlezla do ne moc udržované chodby ne moc udržované budovy v Brooklynu. Ať už se o téhle části New Yorku povídalo cokoliv, Loret to tu milovala. Lidi se k ní chovali slušně a přátelský, je sice pravda, že Denis nebydlí v té kriminalitou nabitou části Brooklynu, takže to bude asi tím. Jednoduše to tu milovala a bude se jí neskutečně stýskat.

Vyjela výtahem do patra, hned naproti byl Denisův malý byteček. Vystoupila a s dávkou odvahy zaklepala. Když zaslechla blížící se kroky, zpanikařila. Odvaha zdrhla jako zbabělec a ona chtěla hned za ní, ale bylo pozdě. Denis už stál mezi dveřmi a koukal na ni. Zas měl kšiltovku dozadu, což ona úplně milovala. Přes bílé tílko se rýsovaly jeho těžce vydřené svalstvo a na krku vyšel zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru písmenek D a L, který mu koupila k narozeninám. Upnula na něj zrak aby se vyhnula očním kontaktu, ale i tak se mu nechtěně podívala do očí a v tu ránu zpanikařila úplně nejvíc.

„Bože, co tady vůbec dělám?" otočila se a chtěla odejít, ale Denis ji chytil za paži a vytáhl rychle do bytu. „Au, to bolelo!" držela si ruku a mračna se na něj.

„Promiň," pohladil ji po tváři. Přistoupil blíž. Pozvedl jí bradu a políbil. Nebránila se. Chtěla, ale nemohla. Jediné, čeho byla schopná, byly slzy a opětování polibků. Omotala ruce kolem jeho krku a natiskla se víc k jeho tělu. Nechápala, co se to s ní dělo, ale v tuhle chvíli ho potřebovala. Jediný on ji vždy dokázal utěšit. I když se tohle vše dělo kvůli němu, prostě ho milovala.

„Tolik mě to mrzí, lásko. Udělám všechno, abych to napravil. Už nikdy ti neublížím, slibuji," promluvil mezi polibky. „Neplakej," přestal ji líbat. Díval se na její obličej plný bolesti. „Loret, co se děje. Jen mi neříkej, že si půjdeš sednout?"

„Nepřišla jsem se udobřit," vzlykla. Odstoupila od něho, posadila se na postel, opřela lokty o kolena a schovala obličej do dlaní. Byla na dně. Takhle ji ještě neviděl. Přiklekl k ní a objal ji.

„No tak, kočko, přece bys neplakala?" šeptl. Jenže to v Loret vyvolalo strašný vztek. Odhodila ho od sebe a začala hystericky křičet.

„Myslíš si, že to snad chci? Nemůže to být víc ponižující. Kreténe, všechno kvůli tobě. Mám poslední tři měsíce se svými přáteli, s tátou a pak adios amigos... letím do Ria. Přijdu o úplně všechno. A jen protože jsi zmetek. Nechápu, já fakt nechápu, jak jsem mohla vzít vinu na sebe. Jak jsem tě mohla bránit?" prudce vstala a zajela si prsty do vlasů. Nejradši by si je vyrvala. „Možná to bude tím, že jsem těhotná!" myslela, že si to řekla v hlavě, ale když slyšela svůj hlas, bylo jí jasně, že to slyšel i Denis. A do prdele! Zářil jako halogen. Jeho úsměv byl typický tomu, když chlap zjistí, že bude tátou a představuje si, co vše dítě naučí. Byl jednoduše šťastný. Problém byl v tom, že byl sám.

„Já budu táta," nadšeně vydechl a už se zvedal že země a šel k ní.

„Nebudeš, já to dítě nechci," řekla na plnou hubu, jak to je. Necítila se na to. Oproti Denisovi, který evidentně ano, její reakce byla taková, že si uvědomila, jak je mladá a o co vše by kvůli dítěti přišla.

„Jak jako nechceš?" nechápal. Právě se dozvěděl, že bude tátou a pak hned že nebude.

„Denisi, prostě nechci být máma. Jednou ano, ale teď ne. Už jsem si vše vyřídila. Zejtra jdu na potrat."

„No tak na to zapomeň, nezabiješ moje dítě, to ti nedovolím," šokovaný tím, co Loret řekla, čuměl jako pero z gauče. Jako by to byl úplně někdo jiný. „Já tě nepoznávám."

„Tak jako já nepoznala tebe, když jsi vykradl jachtu a nechal mě tam zraněnou. Možná tohle je ten důvod. Možná nechci mít dítě s tebou. Zradil jsi mě a zradíš znova. Už ti nevěřím," vyčetla mu. Nemělo cenu dál to rozebírat. „Musím jít. Díky tobě mám domácí vězení a prospěšky, takže musím. Ráda bych řekla, že je mi to líto, ale vážně není. Nejsem na to ještě připravená, sbohem," otevřela dveře a byla pryč, zatímco tam Denis vydýchával šok, ona zmizela. Venku se snažila chytit taxy, když v tom zaslechla Denise volat její jméno.
„Loret, nedělej to, prosím nezabíjej naše dítě. Prosím. Já ti slibuju, že už neukradnu ani zvejkačku, že už tě nenechám ve štichu, neopustím tě. Budu tu vždy pro tebe," naléhavě na ni koukal, držel ji za ruce dokonce se mu v očích lesklý slzy, ale nic z toho ji nedokázalo přemluvit. Byla rozhodnutá. Zvedla ruku na blížící se taxy, které konečně vyslyšelo její modlitby a zastavilo.

„Denisi, prosím nech mě odejít. Už je příliš pozdě."

„Není, nikdy není pozdě a já si tě nenechám vzít. Klidně půjdu za tvým tátou a všechno mu řeknu, klidně si půjdu sednout, jen abys nešla na potrat," jako by pro něho nenarozené dítě znamenalo nejvíc na světě.

„Řekla jsem ne!" vykřikla. To prostě nemohl pochopit, že to dítě nechce, že není připravená být mamou.

„Nemůžeš to udělat, nedovolím ti to!" také vykřikl a bouchl do střechy žlutého vozu. To prostě nemohla pochopit, že to dítě už teď miluje, že je připravený být tátou.

„Hele, mladej, přestaň mi bouchat do auta!" napomenul ho řidič.

„Pardon," zvedl ruce do obranného gesta. Toho Loret využila. Nasedla rychle do auta a popohnala řidiče, aby jel. A byla pryč i s dítětem, které zítra už nebude. Takhle to, ale Denis nehodlal nechat.