Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 47.

LORET

Hned po tom, co ukončila hovor s Armandem, došlo jí, co provedla. Právě si sama podkopla nohy. Jak se jen mohla nechat tak unést? Jak mohla říct, že se vrátí? Nechtěla se za ním vrátit. Ublížil jí. Neměla mu volat. Vůbec neměla brát ten zasranej mobil do ruky. Tato situace si žádala pomoc nejvyššího stupně. Musí zavolat Laře. Ano, to bylo to, co musela udělat. Vytočila její číslo a jakmile slyšela její hlas, vše jí na jeden nádech vyklopila.

„Nemůžu se tam vrátit,“ dodala nakonec a posadila se na postel.

„Takže jsi mu nakecala, že přijedeš a teď sis to jednoduše rozmyslela? Loret, tohle nejsi ty. Ty přeci z boje nikdy neutíkáš.“

„Tohle ale není žádnej boj. Tohle je sebevražda. Pokud se vrátím do Ria, je ze mě mrtvola. Pokud se tam vrátím, nevím, jak se zachovám, až ho uvidím. Laro, on spal s jinou,“ řekla trochu hlasitěji.

„Já vím, ale je to Armando, tvůj Armando. Nezapomínej na to. Bože, vždyť vy dva jste jeden pro sebe stvořeni. Nemůžeš to jen tak ukončit,“ i Lara přidala trochu volume do své hlasitosti. Nechtěla, aby Loret udělala něco, čeho by nakonec litovala.

„Ano, můj Armando, kterej spal s jinou. Na to nesmíme zapomenout a hlavně. Já budu doživotně postižená. Bude se mnou mít jen potíže, copak já vím, jestli by chtěl tenhle život,“ začala si hledat výmluvy, proč se nevrátit do Ria.

„Loret, to jsou jen výmluvy a ty to víš. Poslouchej. V tomhle ti radit nemůžu. Ty musíš vědět, jak se zachovat. Zda si vybrat Rio nebo New York. Ale já na tvém místě, bych si vybrala Rio. Pěkně nám tu mrzne. Už týden v kuse tu leje. Nic dobrého tě tu nečeká,“ pousmála se.

„To jsou tedy vyhlídky,“ postěžovala si Loret. „Co když tam pojedu a on bude s ní?“ na obličeji se jí objevil vystrašený výraz.

„Tomu sama nevěříš. Sám ti řekl, že se máš vrátit.“

„Laro, bojím se. Vážně se poprvé ve svém životě bojím, že tohle nedám, že náš vztah už v takovém stádiu, že už to nepůjde napravit,“ lehla si na postel a ruku položila na čelo. Měla pocit, že z toho všeho dostane migrénu. Noha v prdeli, vztah podělaný – nic horšího se nemůže stát.

„Hele, zkusím tě rozveselit. Mám zprávy o Denisovy. Utrácel víc, než si mohl vydělat, takže zkrachoval.“

„Nekecej!“ Loret vyletěla zas do sedu. Moc do smíchu jí z toho teda nebylo.

„Nech mě domluvit. Bude to ještě zajímavější.“

„Dobře, už mlčím.“

„Hodná. Takže. Aby jeho rodina nic nepoznala, začal zas vykrádat jachty. Tentokrát na něho přišli a on si půjde sednout.“

„Nekecej!“ vyjekla Loret. „To si snad děláš srandu.“ Ani jí nepřekvapilo, že to takhle dopadlo. Denis byl vždy problémový člověk, a když se dostal k penězům, dokázal je rozfofrovat tak rychle, že se mu kouřilo od rukou.

„Jo, jeho máma je hotová, takže když přišla řeč na tebe, nedokázala jsem jí říct co udělal. To prostě nešlo.“ Tomuhle Loret rozuměla. Denisova matka byla úžasná žena. Tohle by jí položilo.

„Tos udělala dobře. Denis je hovado. Basu si zaslouží a já byla blbá, že jsem to tenkrát vzala na sebe. Hele, budu muset končit. Musím jít balit, pokud chci ještě dneska odletět.“

„A kam teda poletíš?“ vsadila by všechny své peníze, že do Ria.

„Rio de Janero,“ usmála se. Tak nějak věděla, že to takhle dopadne, ještě než Lara zvedla telefon. Jen potřebovala dodat odvahu. Netušila, co se bude dít, ale musela tam. Rozloučila se s kamarádkou a šla se podívat na chodbu, jestli tam je Frederick. Posadila se k němu na zem a opřela se o zeď.

„Jak ti je?“ otočil se k ní.

„Já nevím. Asi už nikdy nic nebude tak jako dřív. Nějak nevím, co se mnou bude.“ Položila si hlavu na jeho rameno.

„To asi ne. Lor, vím, že pro tebe byl tanec vším, ale ono to tak není. Sám jsem to poznal, když mamá umřela. Myslel jsem, že se mi zboural celý svět, že už nikdy nebudu mít z ničeho takovou radost, jako když jsem tančil po jejím boku. V jednu chvíli jsem přišel o lásku svého života i o tanec.“ V tu chvíli si Loret uvědomila, že jde ve šlépějí svého otce. Že s ním má společného víc, než si kdy myslela. A také si konečně uvědomila, jak těžké to pro něho muselo být období. „Ale měl jsem tebe. Tys mi dala nový začátek. Tanec jsem miloval, ale tebe víc. Ty jsi teď ve skoro stejné situaci jako já. Můžeš přijít o vše, nebo můžeš mít alespoň jedno z toho. Tanec není nejdůležitější. Je něco, co je mnohem víc. Ať už Armando udělal cokoliv, zkus si s ním promluvit,“ díval se na ní, ale do očí jí neviděl. Chtěl vidět svou dceru zas šťastnou a byl si jist, že k tomu nepotřebuje tančit.

„Poslouchal jsi za dveřma?“ pousmála se. Fred kývl.

„Ale neslyšel jsem tvé rozhodnutí.“ Netrpělivě očekával, co z ní vyleze.

„Letíme do Ria,“ konečně se mu podívala do očí. Viděla, že i on, stejně jako ona, se změnil. To, co se odehrálo za poslední měsíce, je oba poznamenalo. Nějakým způsobem se navzájem tolerovali. Konečně to dokázali, jen škoda, že se muselo stát tolik věcí, aby přišli na to, co je důležité.

„To je dobře, protože už jsem nám zabukoval letenky. Za tři hodiny nám to letí, takže se sbal,“ Vyskočil na nohy. Nastavil k ní ruce. Chytila se ho a nechala se vytáhnout.

„Jsi nejlepší otec, jakého jsem si mohla přát,“ objala ho tak silně, jak jen to šlo. „Tančila jsem vždy jen pro tebe, tati. A proto mě to tolik bavilo,“ pošeptala. Tahle chvilka v nich zanechá něco, co se jim zachová v srdci napořád.

„Mám tě moc rád, holčičko.“

Cesta zpátky byla ještě horší, než cesta zpět. Loret netušila, co na ni v Riu čeká. Ani sama nevěděla, jak se zachová, až uvidí Armanda. Možná, že mu to vše odpustí a bude se chovat normálně, jako by se nic nestalo. Ne! Dá mu to pořádně sežrat. Dotýkal se jiné ženy. Líbal ji a miloval se s ní. To prostě neměl dělat. Bože! Jak ona byla nervózní.

„Hej, jestli máš hlad, něco ti objednám, nemusíš si kousat nehty,“ vytrhl jí z myšlenek otec.

„Haha, vtipné,“ podívala se z okénka. Socha Krista byla přímo pod nimi. Už jsou na místě. Už jen malý okamžik a postaví se v tváří v tvář svému strachu. Srdce si dalo asi kokain, protože bušilo o sto šest. Hlava se jí motala, jako by seděla v autě, které havarovalo, a právě rotovalo ve vzduchu. Pak tvrdý náraz, který ještě nepřišel. Ten přijde, až ho uvidí.

Po výstupu z letadla ani nedýchala. Jen si vyzvedli své zavazadla a mlčky procházeli letištní halou. Očekávala, že na ně bude čekat Pablo, ale tak to nebylo. Jediný, koho viděla, byl Armando. Nečekala, že jejích střetnutí bude tak brzké. Jakmile se mu podívala do tváře, nervy hlásily stupeň nejvyššího ohrožení. Čím blíž mu byla, tím víc věděla, co udělat. V duchu se pousmála. Celou cestu přemýšlela nad tím, co bude a nebude, až tahle chvíle nastane. Nenapadlo jí, že to bude tak jednoduché. Její dech nabral na zuřivosti.  Přidala do kroku, tak jak jí to berle dovolily. Předběhla Freda.

„To ho tak ráda vidíš?“ pousmál se.

„To si piš,“ otočila se na něj v rychlosti přes rameno. Konečně byla Armandovi tak blízko, že se mu dokázala podívat do té jeho prohnilé tváře.

„Lásko, ahoj,“ řekl s nervozitou v hlase. „Já… já.“

„Mlč!“ napomenula ho. V hlavě se jí rozsvítilo červené světélko, když si představila jeho a nějakou couru. Rozmáchla se, ani netušila kdy, a praštila ho berlí do hlavy. „Parchante jeden! Užil sis to?“

„Jau,“ chytil se za hlavu, kolem které mu letělo několik ptáčku. „Do prdele, mám asi otřes mozku,“ zamotal se.

„Zabiju tě, Armando!“ znovu se napřáhla, ale on utekl.

„Omlouvám se, je mi to líto,“ křičel, zatímco se od ní vzdaloval.

„Mně bude líto to, až tě dostanu do ruky, ty jeden podvodníku,“ rozeběhla se za ním. Ti dva působili natolik komicky, že Fred, který to pozoroval zpovzdálí, se válel na zemi smíchy. Tohle vážně nečekal. Ale byla pravda, že jeho dcera je schopná čehokoliv.