Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 5.

„Okamžitě mě pusťte do toho pokoje, je tam moje dcera!“ Loret zaslechla nadávat svého otce. Bože, jen jeho hlas ji děsil, ale nic nemůže být horší než Denisova zrada. Dveře nemocniční ambulance se rozrazily. Podívala se k nim a mohla vidět vyděšeného otce. Stál tam se strachem o její život, ale i naštvaný a zklamaný.

„Lor, jsi v pořádku?" rychle se k ní přesunul a objal ji. Přesně tohle potřebovala. Lásku. Lásku od někoho o kom věděla, že jí nikdy nezradí.

„Tati," vzlykla, ale neplakala. Silně ho objala a nechala se utěšovat. Věděla, že na ni bude řvát, ale chtěla si užít tu chvilku ticha. Žádné otázky, žádné výčitky.

„Loret, můžeš mi říct laskavě vysvětlit, jak je možné, že jsi zatčena?" a bylo to tu. Odsunul se od ní, aby jí viděl do obličeje a hned si uvědomil, že by nikdy nic nezákonného neudělala. Ona byla hodná holka.

„Tati, nech to, prosím být. Já... já. Nechci o tom mluvit. Chci jít domů, vem mě prosím pryč," moc by mu chtěla říct, co se stalo, ale nějak jí to nešlo přes pusu.

„Musím za tebe nejdřív zaplatit kauci, pak můžeš jít domů. Ale nejdřív mi řekni, co noha," odhrnul deku vespod. Kotník měla obvázaný. 

„Je to v pohodě. Mám tam jen pět stehů," bolestivě se na něj podívala. Zklamání z Denise bylo to jediné, co v sobě měla. Dokonce jí bylo jedno, co s ní bude, alespoň prozatím. Stále nemohla pochopit, jak si mohl vybrat peníze místo toho, aby pomohl někomu, koho miluje. A miloval ji vůbec? Nebyla to jen zástěrka? Vždyť přeci až teprve včera poznala, kdo je vlastně Denis zač.

„Dobrá, dobrá. Já půjdu zaplatit tu kauci a pak si tě tu vyzvednu. Prozatím tě nechám, ale až se vrátím, budu chtít vědět, co se stalo. Kdybych nebyl strachy bez sebe, řval bych tu na celou nemocnici, ale neboj, to ještě přijde," pokusil se jí rozesmát, ale spíš jí tím vyděsil. Frederick totiž uměl řvát a ona si toho byla vědoma.

.......................................................................

Tak jak řekl, tak taky udělal. Zaplatil za svou dceru kauci a zároveň se dozvěděl, za co vlastně byla zatčena. Něco o tom, že byla na cizí jachtě věděl, jenže to si myslel, že uspořádali s kamarády mejdan, který se vymkl kontrole. Vletěl do nemocnice, Loret už čekala na chodbě. Bylo mu jedno, jak smutně vypadala. Momentálně v něm bouchla sopko. Nejprve se mu vzepře kvůli svému příteli. No, dobrá... Tak se zamilovala, ale tohle bylo moc. Jeho dcera se stala kriminálníkem.

„Loret, tak tohle už jsi vážně přehnala. Odkdy sakra vykrádáš jachty!" křičel, přesně tak, jak sliboval.

„Tati, ale já..." prudce vstala. Rozklepala se strachy, když viděla jeho vztekle rudý obličej.
„No, co ty! Copak ti něco chybí?" nejradši by jí jednu pleskl. „Ne, radši nemluv. Jdeme domů a hned," ani na ni nepočkal a šel napřed.

,,Tati, prosím," snažila se dohnat jeho rychlou chůzi. V očích měla smutek a hanbu.

,,Na co mám čekat!" prudce se k ní otočil. Nepoznával svou dceru. Přemýšlel, co udělal špatně, že za ni musel zaplatit kauci. ,,Chceš mi tu namlouvat, jak jsi v tom nevinně? Na to nemám čas ani náladu!" zařval. Bylo mu jedno, kde jsou a kolik lidí je pozoruje. Měl vztek, který musel dostat ven.

,,Ty nikdy nemáš čas!" i ona zařvala. ,,Jako bych pro tebe nebyla důležitá. Už ani nevím, jestli mě máš rád. Jsem jen špína za tvými nehty podle toho se ke mně chováš. Mám toho dost! Jsem tvá dcera a mám tě ráda, ale už mě nebaví, jak mě pořád přehlížíš!" rozplakala se. Po dlouhé době nedokázala zadržet pláč. Ne teď, když se dívá svému otci do očí a vidí jen zklamání. ,,Jsi na mě hrdý, jen když vyhraju nějakou blbou soutěž. Teprve potom jsem tvá dcera. A to jen kvůli tomu, že ve mně vidíš mámu. Víš vůbec, jaký je to pocit? Jsi sobeckej parchant!" vyletělo z ní, ani netušila kdy. Ta slova její otec nestrpěl. Dcera už mu dlouho pila krev a tak se stalo, že to nevydržel a uhodil ji. Nelitoval toho. Podle něj si to zasloužila. Odmalička se o ni staral. Měla vše, co potřebovala a ještě mnohem víc. Co za to vše dostal? Nic! Jeho dvaadvacetiletá dcera byla kriminálník a nazvala ho sobeckým parchantem.