Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 35.

Den co den chodil Armando za Loret a den co den to bylo stejné. Jen přístroje mu dávaly naději, že bude všechno dobré, že vlastně jen spí, aby nabrala sílu na ty zlé zprávy, které se dozví, až otevře ty své přenádherné oči. Děsí se toho a zároveň se i těšil. Chtěl jí to říct sám, aspoň tak se domluvil s doktorkou. Už to bude šestý den a on doufal, že už se konečně probudí. Zastavil před nemocnicí a vydal se rovnou za ní.

„Amando, probrala se!“ volala jedna jeho spolužačka.

„Už, a proč jste mi to nedali vědět?“ jeho krok přidal na rychlosti.

„Je tomu teprve pár minut.“ To už ji ale nevnímal. Běžel do jejího pokoje. Stiskl tlačítko u výtahu několikrát za sebou. Nakonec to vzal po schodech. Bylo to šest pater, ale to mu nevadilo. S dechem na konci sil vyběhl poslední patro. Proběhl dlouhou chodbu rovnou na Jip. Nezdržoval se klepáním. Vtrhl do pokoje.
Viděl ji!
Plakala!
Věděla to!

„Lásko moje,“ udělal první krok k posteli, ale noha se mu pod nátlakem běhu a hlavně lítostí podlomila.

„Ať jde pryč,“ vzlykla a otočila se na bok. Tak aby ho neviděla. Armando se zarazil a svraštil obočí. Co že to řekla?

„Loret, zlato, to jsem já,“ ukázal na sebe. Teď už se nedonutil ani k zvednutí nohy.

„Já vím, že jsi to ty,“ tak rychle jak jí to bolesti těla dovolila, se k němu otočila. „O zrak jsem nepřišla. O ten ne!“ prskala jednotlivá slova jako jed. Stala se z ní kobra královská a její obětí nebyl nikdo jiný než Amando.

„Chápu, že tě to bolí, i mě zasáhla smrt našeho drobečka a tvé zranění,“ konečně se odhodlal přiblížit se o ní.

„Všechno je to tvoje vina,“ rozplakala se. „Měl jsi tam být! Měl jsi toho parchanta poslat do prdele, měl jsi mi pomoc!“ křičela na něj. Armando tam jen stál a poslouchal její slova se sklopení hlavou. Popravdě i on si dávala její zranění za vinu. Neměl jí na to co říct. Ta slova ho bolela, zařezávala se mu do srdce a zanechala tak obrovskou jizvu.„To kvůli tobě jsem přišla o to maličké,“ chytila se za břicho, jako by se chtěla ujistit, že tam doopravdy není. „Chci ho zpátky,“ od samého pláče nemohla skoro dýchat. „Už nikdy nebudu tančit, budu kulhat, bude že mě mrzák,“ hřbetem ruky si utřela slzy.

„Je mi to líto, Loret. Strašně mě to mrzí,“ s pláčem se na ni podíval. „Máš pravdu měl jsem tam být dřív.“

„Tak dobře. Končíme. Loret musí odpočívat,“ ukončila to doktorka. Měla to udělat dřív, ale ani ona tohle nečekala. „Armando, měl bys odejít,“ s lítostí se na něj podívala. Věděla, jak netrpělivě čekal na tuto chvíli. S tímhle asi nepočítal.
Naposledy se na Loret podíval, když mu pohled neopětovala, odešel. Za dveřmi se opřel o zeď. Zaklonil hlavu a těžce polkl slzy, až mu ohryzek zatančil na krku. Má pravdu, mluvil v myšlenkách. Je to má vina. Zdržel jsem se. Kdybych tam byl, nic z toho by se nestalo. Zabránil bych Denisovi, se jí dotknout. Naše děťátko by žilo a ona by mohla dál tančit. To kvůli mně přišla o dvě nejdůležitější věci v životě. Rychle zamrkal, čímž propustil několik obřích slz že žaláře.

......

„Loret, uklidněte se. Tímhle si nepomůžete a tím, že budete vinu házet na Armanda taky ne,“ snažila se Loret uklidnit, ale ona plakala ještě víc.

„Nechte mě být,“ trhla sebou.

„Víte co, dám Vám léky na uklidnění. Po nich budete spát a bude Vám lépe. Ano?“ hladila ji po vlasech.

„Dobře,“ špitla.

„Za chvilku se vrátím.“

Na chodbě se střela s roztřeseným Armandem. Jakmile jí zbystřil vyskočil na nohy a setřel slzy.

„Jak je na tom?“

„Viděls. Psychicky je totálně na dně. Ty hele, je mi líto, že ti to dává za vinu, ale víš sám, že tyhle stavy má skoro každý pacient, kterého potkalo něco podobného jako Loret. Dej jí čas, sama pozná, že za to nemůžeš. Jdi domů, zavolám ti, až jí bude líp,“ poplácala ho po ramenu.
Domů, to ani náhodou neměl v plánu. Půjde do hospody a pořádně se opije.

.........

„Já jsem řekl, že chci dalšího panáka,“ po dvou hodinách se dohadovat s barmanem v zapadlém pajzlu. Sotva stál na nohou, ale nehodlal přestat pít.

„Řekl jsem, že už ti nenaliju.“ Barman utíral sklo a mračil se na jediného štamgasta, kterého tam měl.

„Počkej, někdo mi volá. Vyřídím si ten hovor, a pak si to vyřídím s tebou,“ ukázal na něj se sklenkou v ruce.

„No,“ ani se nepodíval, kdo volá.

„Kde jsi, měl všude tě hledáme,“ strachoval se Pablo.

„Jsem... Kde to jsem?“ zeptal se barmana, ten si od něj převzal mobil.

„Prosím Vás přijeďte si pro něho,“ zatímco on diktoval Pavlovi adresu, Armando si ustal na baru.

„Hej, nespí mi tu,“ zakymácel s ním.

„Loret, nezlob se na mě, já tě fakt miluju,“ zvedl hlavu k chlapovi. No zvedl, spíše s ní kymácel že strany na stranu.

„Hele, nevím, kdo je Loret, ale určitě vaše problémy chlast nevyřeší. Poslouchej mě,“ naklonil se k němu. Hlavu měl přímo pod lampou, která mu osvítila plešatou hlavu. „Pokud tě má ráda, omluv se, ať už byla chyba na kohokoliv straně, kup jí kytku, nebo co má ráda a řekni jí, co máš na srdci.“

„Tak jo, tati, řeknu jí to,“ byl tak opilý, že si myslel, že mluví s tátou. „A víš co udělám. Koupím ten nejkrásnější prsten a požádám ji o ruku, přesně to udělám a je mi jedno, co si kdo myslí. Já si prostě Loret vezmu, i když ona nebude chtít.“