Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 41.

„Budeme si volat?“ vzlykla malá Caroline a přitiskla si medvídka k tělu.
„Ano, budeme si volat,“ i Sebastian měl na krajíčku. Loučení nesnášel a zrovna dnes se musel loučit z tímhle krásným stvoření. „Mám tě moc rád, Caroline,“ objal ji na rozloučenou a hned na to se k nim přidaly i holky. Dnes se vraceli domů. Soutěž byla za nimi. Mise splněna a nyní je čekají jejich vlastní povinnosti.
„Tak pozdravujte New York, ozvu se vám, až budu ve Švýcarsku,“ řekla Loret. Usmála se na své přátele. Věděla, že se dlouho neuvidí a bylo jí z toho ousko.
„Dávej na sebe pozor, Amazonko,“ objal ji Seb.
„Budu.“
„Už teď mi chybíš,“ na řadu přišla Tyna.
„Ty mně taky.“
„Držím ti palce, dokážeš toho v životě hodně,“ ani Carie se nikam nechtělo.
„Děkuji ti.“
„Ty můj živote, co já bez tebe budu dělat?“ Lara plakala, ještě na ni ani nepřišla řada.
„A co já bez tebe?“ rozplakala se i Loret. Jedna druhou objaly do ohromného objetí.
„Jsi neskutečná bojovnice, Loret, neboj, vše dobře dopadne. Vše,“ měla namysli Armanda i její nohu.
„Kéž bys měla pravdu,“ šeptla. Potom se ozvala poslední výzva k nástupu a čtyřka se odebrala k nástupišti. Nikdo tohle loučení nebral jako konečné. Všichni věděli, že se jednou zas uvidí.

Loret byla ve svém pokoji a balila si věci. S vozíkem to bylo těžké, ale ona pomoct odmítala. Musela se s tím šmejdem, jak ona mu říkala, skamarádit. Nějakou dobu ho bude ještě potřebovat. Už měla vše, až na jednu věc. Fotografie jí a Armanda. Bylo to ze dne, kdy šli k soše Ježíše. Objímal ji zezadu a oba byli šťastní. Kde jsou ty doby. Tolik by se s ním chtěla ještě rozloučit, ale nechtěla se zase hádat. Pokud má odjet, už za ním nesmí. Už by k tomu ztratila odvahu. Kdyby tu zůstala, nezvládla by to. Byl to týden, co byla na vozíku a nenáviděla ho. Žít s ním dokonce života, by ji zničilo a tím by ničila Armanda. Tohle bylo její nejtěžší rozhodnutí v životě. Ale musela to udělat. Už nebylo cesty zpět. Dívala se na fotografii a z očí jí tekly slzy. Nemohla popadnout dech, jak moc velkou bolest cítila. Vzdávala se něčeho, o čem dobře věděla, že už nedostane zpět. Ta bolest… Ta ji ničila, jenže představa jí na vozíku víc.
Její pláč zaslechl Frederick. Nejdříve chtěl jít dál a utěšit ji. Pro otce bylo zničující, vidět své jediné dítě tak moc utrápené. Loret si toho za poslední měsíce zažila své, ale i on věděl, že tohle je to nejhorší, nejtěžší a nejbolestivější v její životě. Proto své rozhodnutí na poslední chvíli změnil.

Klouby prstů zaklepal na Armandovy dveře pokoje a čekal, až otevře. Jenže nic. Podíval se na jeho otce a matku. „Vážně tam je?“
„Ano je. Běžte dál. Neotevírá ani nám.“ Uchopil tedy za kliku a stačil ji dolů. Hned se mu vyskytl pohled na zdrceného muže. Ležel na posteli a listoval v nějaké učebnici.
„Vypadněte,“ žádné dobrý den, ale rovnou ho vyhodil.
„Ne.“ Kvůli něčemu přišel a nehodlal odejít, dokud mu neřekne, co potřebuje.
„Tak tu zůstaňte, ale já odcházím,“ už se zvedal, ale Fred už tohohle smrada měl plné zuby. Prudce se k němu přesunul, zatlačil mu na hruď, čímž ho vrátil zpět do postele, ale stisk nepolevil. Koukal na něj jako Bůh pomsty. Z uší mu šla pára hněvu a z očí šlehaly plameny.
„Moje dcera doma pláče. Kouká na tvou fotku a může si vyplakat oči, takže ty si mě vyslechneš, i kdybych tě k tomu měl donutit,“ zavrčel.
„Já se Vás nebojím,“ přimhouřil oči a vzpjal se mu, ale Fred zatlačil ještě víc. Armando se bolestně nadechl.
„Myslel jsem, že jsi lepší, že bys pro mou dceru dýchal, že chceš, aby byla šťastná, ale podle toho, jak se chováš, ji chceš jen vlastnit. Co, mám pravdu?“ přiblížil se svým obličejem k jeho.
„Ne, jste jeden velkej omyl. Já chci jet s ní,“ zas se trochu zvedl, ale ne na dlouho.
„A co potom? Co tam budeš dělat? Z čeho budete žít. Kdy přijde den, kdy jí budeš tohle všechno vyčítat?“
„Nikdy,“ skoro vykřikl. „Nikdy bych jí to neřekl. Co si o mně vůbec myslíte?“
„Myslím si, že jsi někdo, kdo miluje Loret, ale momentálně jsi zahleděný tak hluboko do sebe, že nevidíš, jak velkou šanci Loret má. Sakra, chlape, ona může chodit! Teď půjdeš se mnou a vy dva si spolu promluvte - v klidu,“ vytáhl ho na nohy. Čapl ho za paži a násilím ho vyvedl z pokoje.
„Co to děláte? Vy jste se s nad normálně zbláznil!“ trhal sebou v úmyslu se mu vyvléknout, ale Frederick držel fest. „Co to děláte? Vy jste už dočista zbláznil!“
„Jo hochu, já jsem blázen od narození,“ šíleně se zasmál.
„Migueli, vážně nic neuděláš?“ Mária bouchla do manžela.
„Ne, náš syn už potřebuje naopak prdel. Chová se jak idiot.“ Mária si jen povzdechla, ale ani ona nechtěla vidět svého syna utrápeného, i kdyby to mělo znamenat, že bude zpět s Loret.

Jelikož se Armando nechtěl uklidnit, hodil ho Frederick do kufru. Lhal by, kdyby řekl, že ho tohle nebaví. Vážně si to užíval.
„Už jsme na místě,“ zastavil. Vystoupil z auta a šel propustit Armanda. Jen co otevřel, začal Armando nadávat. Frederick jen protočil očima a pomohl mu vylézt. Tlačil ho před sebou do domu, napříč jeho protestu.
Pomalu vystoupali schody a zastavili před Loretiným pokojem. Přitáhl si Armanda k sobě a řekl: „Pokud ji doopravdy miluješ, tak se s ní v klidu rozloučíš a přijmeš její přání. Je mi jedno, jestli na ni počkáš, jen chci, aby se přestala trápit. Je ti to jasný,“ drtil jeho tričko ve své pěsti. Armandův pohled mu nedal žádnou odpověď, takže mohl jen doufat, že si to ve své hlavě stinul přebrat. Prudce otevřel a strčil ho dovnitř. Armando skoro upadl. Pohledem ho zabíjel, ale pak když viděl Loret, nevěděl, jak má reagovat.
„Tati, co to má znamenat?“ i ona byla v šoku.
„No co, donesl jsem ti dárek,“ úplně v klidu ukázal na Armanda, vyndal klíč ze zámku a zamkl je v jednom pokoji. Teď už to bylo jen na nich.