„Loret?“ nakoukla do jejího pokoje malá Caroline.
„Ano, kočko.“ Ležela v posteli už několik dní. Armando to zřejmě vzdal. Od té osudné noci se neukázal.
„Volá ti Lara, nemůže se ti dovolat, tak volá na babičky telefon. Pomalu vešla do pokoje s mobilem v ruce.
„Děkuji, až s ní domluvím, půjdeme ven?“ převzala si od ní mobil.
„Už jsem domluvená s Frederickem. Jdeme na zmrzku. Můžeš jít s náma.“
„Dobře, půjdu,“ políbila ji na tvář. Počkala, až Caroline odejde a přitiskla mobil k uchu.
„No,“ řekla otráveně a lehla si.
„No, to je teda nadšení. Taky tě ráda slyším,“ postěžovala si.
„Omlouvám se.“
„Z tvého hlasu úplně cítím, jak tě to mrzí,“ řekla ironicky.
„Fakt se ti omlouvám, jen toho mám trochu moc. Ale nechci se o tom bavit. Takže přejdu k tobě. Jak se máš? Co furt děláš? Atak dál,“ dala si ruku na čelo. Ráda by se kamarádce svěřila, ale nechtěla být taková ta kamarádka, co řeší jen sebe.
„Tak to ne, jsem tu pro tebe, takže mluv,“ pobídla ji.
„Nechci.“
„Ale já to chci slyšet. Nejde o tebe, ale o mou zvědavost. Nemůžeš mi to zatajit, to nevydržím,“ jen se třásla nato, až jí Loret podá nejnovější zprávy o ní a Armandovy.
„Seš hrozná.“
„Já vím, ale s tímhle se nedá nic dělat. Je to ve mně, tak šup sem s tím.“
„Dobře. Řekla jsem Armandovi, že se k němu nevrátím, aby na mě zapomněl. Zdá se, že mě poslechl. Neukázal se, nezavolal, nenapsal,“ hlasitě oddechla.
„A teď toho lituješ.“
„Já nevím. Tolik bych s ním chtěla být, ale ta slova mi nejsou přes pusu. Když jsem s ním, jazyk mě svrbí, jak mu chci říct, ale prostě to nejde, když si představím, jak je s jinou a vzpomenu si na vše, co se stalo. Bojím se, že se přes to nepřenesu,“ řekla na jeden nádech. Bylo to venku a jí se na malinko ulevilo. Tohle bylo to, co jí chybělo. Kecat s kamarádkou, nechat si poradit a prostě to rozebrat do detailu.
„Ach jo, Lor. Já z tebe zešedivím. Jak to můžeš vědět, když to nezkusíš? Dám ti jednu radu. Neřeš minulost a jdi za ním. Bože, je to Armando! Já vím, že ti hodně ublížil, ale mrzí ho to a podle toho, co slyším, tak jsi mu to už dávno odpustila. Jdi za ním a nedělej blbosti,“ mluvila jí přímo z duše. Někde hluboko v sobě tohle všechno věděla, jen si nebyla dostatečně jistá.
„Jak za ním mám jít, když jsem mu řekla, že je definitivní konec. Budu vypadat jak debil.“
„No, tak budeš vypadat jak debil. Nebude to poprvé ani naposled,“ zasmála se. „Ty Lor, než na to zapomenu. Musím se tě na něco zeptat. Půjdeš mi za svědka?“ vyklopila ze sebe jakoby nic. Za to Loret vykřikla radostí.
„Ty se budeš vdávat! O. Můj. Bože! Ty budeš mít svatbu, to snad není možný!“ lapala po dechu.
„Jen se uklidni. Seb mě před několik a dny požádal o ruku a já souhlasila. Řekni všem, že jsou zváni. Svatba je za tři týdny…“
„Tři týdny!“ vyjekla Loret.
„Bože, moje ucho,“ ztěžovala si, když jí kamarádka málem připravila o sluch.
ČTEŠ
Tančím Pro Tebe ✔
Romansa,,Tati, prosím," snažila se dohnat jeho rychlou chůzi. V očích měla smutek a hanbu. ,,Na co mám čekat!" prudce se k ní otočil. Nepoznával svou dceru. Přemýšlel, co udělal špatně, že za ni musel zaplatit kauci. ,,Chceš mi tu namlouvat, jak jsi v tom...
