LORET
„Loret, ty se se mnou nebavíš?“ ptala se Emily už asi po třetí, ale Loret jí neodpověděla. Dál si rovnala postel, ač byla srovnaná. „No ták, aspoň ví, jak bylo tobě,“ pousmála se.
„Já vážně nechápu, co ti přijde k smíchu. Jestli to, že si Armando myslí, že tady šukám někoho jinýho, tak to teda fakt k smíchu není!“ Prudce se k ní otočila a zařvala na ni.
Emily zvedla ruce do obranného gesta a našpulila rty. Působila tak ještě víc děsivěji. „Tak sorry, no,“ přežvýkla žvýkačku.
„Seru ti na tvoje sorry!“ zaječela jak šílená. „Co ty víš o mně nebo o Armandovi? Nevíš o nás vůbec nic, tak se laskavě neser do věcí, do kterých ti nic není!“
„Chtěla jsem ti jen pomoct,“ bránila se. „To kámošky dělají.“
„Ale my dvě nejsme kámošky. Mám své kámošky v New Yourku!“ vztek jí zatemnil mozek. Mluvila dřív, než si svá slova rozmyslela. „To, že z tebe tvůj bejvalej udělal zrůdu, neznamená, že budeš ničit můj vztah s Armandem!“
„Jakej vztah, ty vole. Ten kluk spí s jinou, zatímco ty nevíš, jestli budeš ještě normálně chodit. Jdi do hajzlu. Myslela jsem si, že jsi jiná!“ také začala křičet. Kroutila nad Loretinou naivitou hlavou. Vážně měla za to, že z nich mohou být kamarádky, ale po tomhle už nechtěla.
„Táhni někam!“ skončila to jednou pro vždy.
„Táhnu. Na rozdíl od tebe, mě už konečně čeká operace!“ sebrala se a odešla z pokoje rovnou za doktorem.
„Slečno Loret,“ jako by sestřička čekala za dveřmi až ta hádka skončí.
„Ano,“ otočila se k ní s kamennou tváří.
„Chce s vámi mluvit primář. Otce už tam máte.“
„Hned?“ trochu znervóznila. Třeba už pro ni mají datum operace.
„Ano,“ kývla sestra.
Loret se nadechla a odvážně vykročila vstříc svému novému osudu.
„Dobré ráno, Loret,“ hned jak ji uviděl, vstal a šel jí naproti. Podal jí svou starou ruku a silně stiskl. „Posaďte se,“ ukázal rukou na volnou židli hned vedle Freda. Ten ji chytil za ruku a usmál se. Vypadal dost napjatě.
„Tak jak to vypadá s mou operací,“ nevydržela to a spustila dřív než primář.
„Kvůli tomu jsem si vás nechal zavolat. Loret, je mi to líto, ale žádná operace se konat nebude,“ s lítostí řekl. Díval se do tváře dívky, která ztratila všechny naděje a bylo mu z toho do pláče.
„Co?“ vyletěli oba dva.
„Vaše zranění je natolik vážné, že to prostě nejde. Můžeme vám pomoci s rehabilitací, abyste mohla aspoň odhodit berle, ale nic víc nezmůžeme,“ opřel si lokty o stůl a spojil prsty u brady.
„Já chci ale chodit, skákat, běhat tančit. Vy jste mi slíbili…“
„Nikdo vám nedal stoprocentní naději. Bylo vám jasně řečeno, že je tu naděje, ale ne že je to stoprocentní,“ upozornil ji. Tohle byla poslední rána. Tolik věřila tomu, že to vyjde, že bude zase jako dřív a ono to nevyšlo. Bude z ní doživotní mrzák. Tolik tomu obětovala. Ztratila kvůli svému rozhodnutí úplně vše a ona to bylo zbytečné. Složila se jak domeček z karet. Schovala si obličej do dlaní a rozplakala se jako nikdy. Nejen kvůli svému zranění, ale i protože si uvědomila, že už nemá nic. Nemá tanec, nemá lásku, nemá život. Má jen ty zasraný berle!
„Loret, zlato,“ Fred neměl, co by řekl. Viděl své jediné dítě zlomené a obával se toho, že už nikdy na jejím krásném obličeji neuvidí úsměv.
„Dejte mi pokoj. Nechte mě všichni být!“ odhodila mu ruku a postavila se. Vzala si berle a utekla tak rychle, jak jen se dalo, do pokoje, kde začala všechno rozbíjet. Vše ze skříně rozházela, dokonce prašti i s berlemi tak silně o zem, až je zlomila. U toho hlasitě oddechovala a vrčela jako stádo vzteklých psů.
„Loret!“ vykřikl Fred, když se dostal do pokoje.
„Vypadni!“ vykřikla tak moc, až se jí zadrhl hlas v krku. Nervy troubily na poplach. Srdce bušilo jako by vypilo kanystr energetických nápojů. Tělo se jí třáslo a plodilo studený pot.
„Zlato, je mi to tak líto,“ udělal krok k ní.
„Já ale nechci tvou lítost. Chci být sama. Tak. Laskavě. Vypadni!“ zaťala ruce v pěst. „Jdi už sakra!“ řvala až jí rudla hlava, když tam stále stál. Zavřel tedy dveře, ale zůstal stát za nimi. Tohle bylo vůbec poprvé, kdy nevědě co dělat.
Loret se sesypala na zem. Plakala, až jí slyšeli na druhém konci budovy. Byl konec. Všechny její naděje se právě rozplynuly v dým.
ARMANDO
Armando byl zrovna v polovině testu, když mu začal vibrovat mobil. Podíval se na displej. Poznal Loretino číslo. Momentálně jí to vážně nemohl zvednout a kdyby mohl, nebyl si jist, zda to chce, po tom, co slyšel, když jí volal naposled. Bylo mu jasné, že je naštvaná, jen netušil, že by byla schopná mu to takhle oplatit, a ještě mu to dát takhle sežrat. Zas mu to k ní ale nesedělo. Loret taková prostě nebyla. Vůbec netušil, co si o tom myslet. Ztišil hovor a dál se věnoval testu. Jenže mobil začal vyzvánět znova. Touha zvednout jí to, u něj narostla, ale stále byl přednější test. Když mobil zhasl oddechnul si, protože ještě tak dvě vteřiny a zvedl by to. Zrovna ho odevzdal, když mu volala znova. To už si byl jistý, že se něco stalo.
„Loret.“ To, co slyšel, ho vyděsilo. Jen strašný hrozivý pláč. „Ježiši, Loret, co se stalo? Děsíš mě.“ Ale Loret dál vzlykala. Mezi tím se mu snažila něco říct, ale nerozumněl jí. „Uklidni se, prosím. Já ti vůbec nerozumím. Poslouchej mě. Jsem s tebou. Ať už se stalo cokoliv, jsem tu. Teď se zhluboka nedechni a snaž se uklidnit,“ nyní šlo všechno stranou. Vše, co se mezi nimi stalo, nemohlo přebít ty krásné chvíle mezi nimi. Loret je evidentně na dně a potřebuje ho, takže on spolkne hrdost, stejně jako ona, když mu volá, a pomůže jí.
„Ne…nebyla jsem to já,“ dostala ze sebe. „S …ni…ni…kým jsem nespala.“
„Kvůli tomu pláčeš?“ Posadil se do auta.
„Ne,“ trhaně se nadechla. „Ne… Nevyšlo to.“
„Ta operace nebude,“ zklamaně vydechl. Teď už to chápal. Chudinka, obětovala se a pro nic. Zaklonil hlavu a vztekle bouchl do volantu. „Lásko, je mi to líto. Vrať se domů. Tady ti bude líp,“ ani netušil, kdy to řekl.
„Spal jsi s jinou.“ Zaslechl, jak smrká.
„Mrzí mě to. Vím, že to není omluva, ale byl jsem na mol.“
„To tě neomlouvá.“ Byla už klidnější.
„Já vím. Lásko, udělám cokoliv, abys mi odpustila. Jen se mi prosím vrať.“
„Musím si to rozmyslet.“
„Dobře. Loret, proč voláš mně? Mohla jsi zavolat komukoliv jinému.“
„Protože ty jsi v mém životě znamenal nejvíc a nejvíc jsem tímhle debilním nápadem ztratila právě s tebou. Byla jsem tak naivní. Měl jsi pravdu.“
„Lor, tohle neříkej. Zkusilas to, bohužel to nevyšlo. Víš, že se máš kam vrátit a že na tebe čekám?“
„Říkal jsi, že nepočkáš.“ Zasmál se.
„A tys mi včera hekala do ucha.“ Zasmála se.
„Vrátím se, musíme si promluvit z očí do očí,“ smrkla.
„To je pravda. A Lor, to bude dobrý. Zvládneme to. Všechno spolu zvládneme.
ČTEŠ
Tančím Pro Tebe ✔
Romance,,Tati, prosím," snažila se dohnat jeho rychlou chůzi. V očích měla smutek a hanbu. ,,Na co mám čekat!" prudce se k ní otočil. Nepoznával svou dceru. Přemýšlel, co udělal špatně, že za ni musel zaplatit kauci. ,,Chceš mi tu namlouvat, jak jsi v tom...
