Tančím Pro Tebe ✔

Kapitola 36.

Naštěstí na tu svou blbost s prstenem Armando rychle zapomněl, stačilo se jen vyspat, nechat výpary alkoholu vypařit ze svého těla a společně s ním i onu myšlenku.
Společně s prvními paprsky otevřel oči, jako by mu samotné slunce říkalo, co má udělat a jak nesmí nechat některé věci. Díky Bohu ho nebolela hlava a cítil v sobě přebytečnou energii. Věděl, co má udělat.

V Loretině pokoji byl naprostý klid. Jediné, co ho narušovalo, byl zvuk přístrojů a tiché dýchání.
Kráčel k lůžku, díval se, jak spí, v hlavě mu zněla otázka: co já tady vlastně dělám? Rovnou si na ni odpověděl: bojuješ, chlape!
Posadil se na židli vedle ní. Chytil její ruku do té své a přemýšlel nad tím, jaké to bude, až se probudí. Bude na něj zas křičet, vyhánět ho, dávat mu vše za vinu? Ať tak nebo tak, neodejde. Nenechá jí v tom. V tomhle prostě jedou spolu - jako pár, jako tým.

I Loret se nakonec probudila, ale díky tlumícím lékům se  cítila, jako by byla včera s Armamdem v hospodě a popíjeli spolu. V zamlženém pohledu spatřila postavu ležící s hlavou na posteli a s rukou v té její. Druhou ho pohladila. Polekaně sebou trhl. Pohledem se shledali.
Mlčel
Mlčela
Koukal
Koukala

„Přišel jsi,“ nakřáplým hlasem řekla.
Kývnul hlavou. „Neodženeš mě od sebe.“
„Ani nechci. Tolik jsem se bála, že se na mě budeš zlobit po tom co jsem řekla,“ stáhla od něho ruku, jako by se bála jeho slov. Podle jeho rozcuchaných vlasů, zmuchlané tváře, krvavých žilek v očích a vybledlé barvy v obličeji, poznala, že mu ta slova moc ublížila, a že i on ztrátu dítěte nese špatně.
„Měla jsi pravdu,“ pomalu se přesouval k ní na postel. Lehl si na malý, volný kousek na bok tak, aby jí viděl do obličeje. Pohladil ji po bolestí poznamenaném obličeji a pokračoval: „Měl jsem dorazit dřív, vše by bylo jinak. Už nikdy tě nenechám samotnou,“ přitiskl si její obličej ke své hrudi. „Tolik tě miluju,“ tiše vyslovil a líbnul ji do vlasů, zatím co se mu ona vyplakala na hrudi a nechala se jím utěšovat.
„Jsem uvnitř tak prázdná. Něco důležitého tam prostě chybí a já to chci zpět. Chci zpátky naše miminko,“ trhaně se nedechla.
Ta slova Armanda strašně moc bolela. Netušil, jak by jí měl pomoci. Co by měl udělat, aby už neplakala?
„Lásko, tohle už zpátky nedostaneme, ale uděláme si další, pokud budeš chtít,“ na milimetr se od ni dotáhl a pohlédl na ni. Setřel ty obří slzy.
„A ty bys chtěl dítě s někým, kdo nebude moct ani normálně chodit?“ Najednou si uvědomil, že chce něco víc, než jen to. Chtěl jí dát slib před svou rodinou a Bohem, že ji bude milovat, až dokonce života.
Koukala na něj skoro až dětským kukučem, když dlouho neodpovídal, smutně sklonila hlavu, ale v ten okamžik ji chytil pod bradou a vytáhl zas nahoru. Políbil ji.
„Chci s tebou strávit celý život, a kdyby ti náhodou chození dělalo problémy, budu tě nosit na rukou.“ To Loret jako odpověď stačilo. Lehce se na něj usmála a přitulila se zas k němu.
„Omlouvám se za své chování,“ zamumlala se zavřenýma očima.
„Nemusíš.“
„Armando.“
„Ano.“
„Nikdy nebudu litovat toho, že jsem tě poznala.“
„Ani já ne,“ usmál se. Zavřel spokojeně oči a pomalu se spolu procházeli na vlnách počátečního spánku.

Když se probudil, byl na pokoji sám. Už chtěl vstát a hledat ji, ale v tu chvíli se otevřely dveře. Zdravotní bratr ji vezl na vozíku a povídal: „A sestra dělala všechno proto, aby na těch nohách stála. A víte co?“

„Ne?“ otočila se k němu, ale to nemusela. Mladík obešel vozík, skočil se k ní a pokračoval: „Chodí, běhá, tančí. Navzdory všem řečem, že se nikdy nepostaví, žije plnohodnotný život. Takže to chce jen makat. Budete tančit, pak si zatančíme spolu,“ úplně ignorovali Armandovu přítomnost. Ten drtil ruku v pěst, až mu zbělaly klouby. Jak si může dovolit, dávat jí plané naděje. Její kotník je v takovém stavu, že pokud si ho ještě jednou zlomí, nemusela by se na tu nohu postavit vůbec. Bude mít doživotní kontroly. Idiot jeden! A co tím myslí, že si spolu zatančí? Není nějaký drzý?

„Kde jste byli?“ dal o sobě vědět.

„Na rentgenu s tou nohou. Prý tu budu muset ještě tak tři týdny zůstat. Já nechci, chci domů,“ frustrovaně si sáhla do vlasů.

„To bohužel nejde. Musí se hlídat noha i zlomené žebro a hlavně, se silným otřesem mozku nemůžeš domu,“ díval se, jak se mládenec chystá vzít ji do náruče a položit do postele. Ne! To nemůže dovolit! „Já to udělám,“ tak trochu odhodil bratra až ke dveřím.
Loret na něj vykulila oči. Nevěnoval tomu sebemenší pozornost. Opatrně ji vzal do náruče.
„Zítra jsou Vánoce,“ povzdechla.
„Budu tu s tebou,“ pomalu ji pokládal na měkkou matraci.
„To nejde, máš svou rodinu a tvá matka by mě snědla i s botama, kdybych jí tě ukradla na Štědrý den.“ Armando se lehce zasmál.
„S tím si nelam hlavu. Nenechám tě samotnou,“ přikryl ji. Staral se o ni jako otec o dceru.
„A kdyby náhodou, já zítra slouží, takže sama nebudete. Uděláme si večírek,“ mrkl na Loret, ta mu věnovala úsměv, na což Armando zaskřípal zuby.
„Vy jste ještě tady?“ opíral se o matraci, mezi rukama měl Loretino tělo, a pomalu otáčel hlavu k tomu spratkovi.
„Omlouvám se, už jsem pryč,“ se zdviženýma rukama couval k východu.
„Ahoj, Tylere,“ zamávala Loret. Tyler jen kývnul hlavou. 
„Takže tykačka?“ pozvedl na ni obočí.
„Je jen o něco starší než ty, tak toho nech. Žárlivost ti nesluší,“ posmívala se mu.
„Já nežárlím, jen mi vadí, že ti říká hlouposti.“
„Hlouposti? Takže podle tebe mít naději je hloupost?“
„Ne, to samozřejmě ne, ale Lor, já viděl tvou nohu po rentgenové vyšetření. Z kotníku jsi měla guláš,“ snažil se jí vysvětlit jak na tom doopravdy je. Ne jí říkat pohádky, jak si spolu jednou zatančí. Jenže jeho způsob přednesu byl tak trochu netaktní vůči Loret a jejímu vztahu k tanci. Ona potřebovala mít naději a to i přes to, že to budou pohádky.
„Takže to mám vše hodit za hlavu a smířit se s tím, že ze mě bude mrzák?“ začala se na Armanda zlobit.
„Zlato, ale tak to přeci není. Dobrá, pokud tu bude možnost, že by jsi mohla tančit, budu tě podporovat. Pojedu s tebou klidně na konec světa, aby jsi byla zas šťastná a věnovala se tomu, co miluješ. To ti slibuju,“ chytil ji za ruku a něžně ji do ní políbil s pohledem do jejích nádherných očí. Zajiskřilo mu v nich touhou.
„A co tvé studium, nemůžeš se na to posledních pár měsíců před ukončení vysrat,“ to by mu za žádnou cenu nedovolila.
„To budu řešit, až něco takového nastane. Kdyby nastalo, vím, co zvolit,“ byla to ona, vždycky to bude jen ona.
„Ne, já ti zakazuju udělat takovou blbost. To bych si v životě neodpustila. Z tebe bude doktor a ten nejlepší. Takže si ty poslední měsíce odsedíš v lavici tak, jak to má být. Teď trochu změníme téma,“ lišácky se zasmála a olízla si rty. S mírnou bolestí a Armandovou pomocí se k němu naklonila. Políbila ho na krku a pošeptala mu do ucha: „Potrebuju pomoc s koupáním.“ Armando stiskl víčka a kousl se do spodního rtu. Tohle nebylo fér. Za jiných okolností by si to užíval, ale teď, když je Loret ještě v rekonvalescenci a v nemocnici, si to neužije ani na jedno jediné procento. Budou to pro něho muka.
„Dostaneš za to odměnu,“ svůdným hlasem řekla, stále se motala rty na jeho krku. Tak tohle bere! Vzal ji do náruče a nesl rychle do koupelny.