Na konci duhy

4. kapitola

Ztěžka otevřela oči. Jakmile ji do nich uhodilo světlo, se zaskučením je opět zavřela a přehodila si deku přes hlavu, která jí třeštila. Nechtěla nic jiného než spát. Nakonec se přesvědčila a z deky jí vykoukla rozcuchaná hlava. Zamžourala a zaostřila na hodiny. Bylo osm ráno. Překulila se na záda a hlasitě si odfoukla. Přejela si dlaněmi po obličeji. Uprostřed je zastavila a znovu se s prudkým otočením podívala na hodiny.

„Sakra, sakra... sakra!" zaklela a začala se škrábat z postele. Nohy se jí zamotaly do přikrývky, takže nebyla schopná vstát. Její kopání hraničilo téměř s hysterickým záchvatem, až nakonec žuchla z postele na zem. Zdi jejího pokoje pohltily tlumený výkřik. Bolest hlavy přesunula na druhou kolej a rychlostí blesku se snažila zkulturnit. Spěšně se osprchovala, oblékla se do čistého oděvu, učesala se a přejela řasy řasenkou, aby nešla jako totální barbar. Zkontrolovala čas. Za pět minut půl deváté. „Do háje zeleného!" vypustila ještě tichou nadávku z úst těsně předtím, než se přesunula krbem do Brumbálovy pracovny. V osm hodin ráno měli domluvenou schůzku. Ředitel jí chtěl něco důležitého sdělit, podrobnostmi ji ale nepočastoval. Neměla tušení, o co by se mohlo jednat. Po dobu několika dní měla propojený krb s Brumbálovou ředitelnou, aby nemuseli ztrácet čas. Tedy... aby ona nemusela ztrácet čas, na který byla velmi háklivá. Když vylezla z krbu, rozkašlala se, jelikož jí vletělo pár smítek popela do krku, a přece jenom jako znovuzrozená se necítila. Svého dobrovolného nadřízeného ale nikde neviděla.

„Ale, ale, slečna Vall... zase pozdě? Nechci sýčkovat, ale mám za to, že vaše pozdní příchody začínají být na denním pořádku," ozvalo se jí tiše za zády, až nadskočila. Do hlavy se jí začala hrnout krev. Sama cítila, jak v obličeji brunátní. Zaťala ruce v pěst a zavřela oči. Zhluboka se nadechla a opět vydechla.

„Dnes to bylo výjimečně," procedila skrz zuby. Moc dobře věděl, co se jí včera stalo, a přesto do ní stále rýpal. Nemohl si odpustit své výstupy a nejradši by ho za ně uřkla. Severus Snape jí pil krev jako první a poslední upír planety.

„Minule to bylo také výjimečně?" pokračoval dál ve svých přesně mířených výpadech.

„Minule jsem přišla stejně jako vy! Pokud jsem tedy dle vás přišla pozdě, ani vy jste nedorazil včas," pohnula obočím, aby mu naznačila, že si na ni nepřijde.

„Kdepak," zavrtěl Severus hlavou, „vy jste dorazila až po mně a navíc mne zdržela, že, pane řediteli?" vzhlédl Zmijozel k bělovlasému muži za zády Constance. Ta se prudce otočila a na sucho polkla. Nebyla si jista, jak bude ředitel na její pozdní příchod reagovat. Dosud jí nedal její řádový kolega s černou duší možnost o tom přemýšlet. Stařík se ale potutelně usmíval.

„To nemohu posoudit, Severusi, přišel jsem, až když jste tam byli oba." V očích mu jiskřilo. Severus nikdy nepochopil jeho stařecké manýry a nikdy nevěděl, co od něj má čekat. Kolikrát mu přišlo, že už se s věkem nudí, a tak vymýšlí různé lumpárny, kterými by mohl počastovat své věrné.

„Ale moc dobře víte, že zásadně chodím včas," konstatoval Severus a hrdě vystrčil bradu jako správný namyšlený školák, který jenom čeká na pochvalu za dobře vykonaný svěřený úkol.

„To máš samozřejmě pravdu, to ti nemohu upřít," kývl ředitel a zasunul se mezi svůj bytelný dubový stůl a velké, téměř trůnové křeslo, potažené sametovým polstrováním. Černovlasý kouzelník se téměř neznatelně zašklebil na Constance, která ho neustále propalovala pohledem.

„Tak už jste spokojen?" přimhouřila oči, když vyslovila otázku.

„Mohli bychom začít, strašně zdržujete," mávl Severus ledabyle rukou. Connie jenom zalapala po dechu.