Na konci duhy

44. kapitola

Probudila se. S námahou otevřela oči. Všude byla tma. Chvíli dezorientovaně hleděla do nekonečna, než si uvědomila, kde vlastně leží. Slyšela jeho dech u svého ucha a cítila jeho ruku přehozenou přes svůj bok. Měla nutkání, příšerné nutkání, které se jí po dlouhé době zarylo do nejniternější odlehlé části vlastní duše, a jedním objetím bylo pryč. Jenže pro ni znamenal tak moc, že by mu pomohla snad za každé situace. Nikdy by ho nenechala na holičkách, i když věděla, že on jí to nikdy neoplatí. Jenže ona nebyla ve stejné situaci, jako Severus. Neměla totožné postavení, jako on. Přesto jí tak moc přirostl k srdci, až ji to děsilo. Co když se mu nedalo věřit? Vždycky ji v tom ponoukal, co když to nemyslel nadneseně, ale doopravdy? Co když ji takhle varoval před sebou samým? Ne, když Brumbál prohlédl Toma Raddlea, prohlédl by i dokonale nedokonalého profesora Severuse Snapea. Lehce se zavrtěla, aby lektvaristu nevzbudila a tiše luskla prsty, aby se rozžehla loučka na stěně. Pomalu se k němu otočila. Výraz v jeho obličeji byl vyrovnaný. V těchto chvílích ho milovala. Uvolněné mimické svaly, zavřené oči, klidné a tiché oddechování. Vypadal tak... tak... Lehce se ho dotkla konečky prstů na lícní kosti a něžně s nimi sjela až ke rtům. Věděla, že má lehké spaní, ale najednou jí to bylo jedno. Měla spát radši na gauči, tahle chvilka ji nesmírně bolela, protože se ho vzdala bez boje. Ale ona nechtěla být ta špatná a za tím si stála doposud.

„Connie," zavrněl tiše, až s rukou ucukla. Přisunul se těsněji k ní a objal ji. Oči se jí začaly zalévat slzami. Nechtěla být slabá, ale nedokázala si pomoct. Poddala se tomu a schoulila se mu do náruče. Když ji nakonec pohladil po vlasech, poznala, že už je vzhůru.

„Nepouštěj mě," poprosila ho šeptem a on její přání splnil. Přitiskl si ji ještě víc k sobě a dýchal jí do vlasů. Věděla, že teď bude tam, kde před pár týdny, ale nemohla si to odpustit. A on viditelně také ne, přestože se k ní od té doby choval odměřeně. Ani se mu nedivila. Předpokládala, že i když on sám by si to nepřiznal, tak ho zranila. Nemohl ale tušit, že ona se cítila minimálně dvakrát hůř, jak on. „Severusi, já..." snažila se ze sebe vydrmolit a chtěla se od něj odtáhnout, ale nedovolil jí to.

„Mlč," zavrčel nekompromisně a pohladil ji prstem po rameni. Znovu se mu tedy podvolila a přitulila se k němu. Zavřela oči a uvolnila se, jelikož její tělo se křečovitě stahovalo. Rozhodla se užít si tu chvíli, protože žádná jiná už přijít nemusela a ona ani nepočítala s tím, že by někdy nějaká ještě přišla. Nakonec stáhla deku ze Severusova těla, aby si prohlédla, zda je vše v pořádku. Nebránil se. K jejímu úžasu mu zůstala na břiše rudá jizva. Zapřela se na lokti a opatrně ji přejela ukazováčkem. Ve mdlém světle si ani nevšimla těch malých drobných po jeho rukách a hrudi. Zamračila se.

„Proč ti to provedl?" zeptala se se záští v hlase.

„Protože se rozzuřil," povzdechl si odevzdaně. „Ví to, Constance. Už to ví," zasyčel ledově.

„Ale... jak je to možné?" nevěřila tomu, co právě vyslovil.

„Nějak se to dozvědět musel, sám si to z prstu nevycucal. Takže mu to někdo za tepla donesl. Podle mě to musí být někdo ze školy a dám ruku do ohně za to, že naše malá s tím má něco společného. Každopádně, já teď musím vymyslet, jak ji dostat papínkovi do spárů," ušklíbl se znechuceně.

„To přece nemyslíš vážně!" vyjela po něm zrzka a prudce se na posteli posadila.

„Věděla jsi to. Všichni jsme to věděli. Jenom jsme na to nebyli připravení. Udělali jsme všechno, co jsme mohli. Teď už to bude na ní. Věřím, že to zvládne," přehodil nohy přes pelest postele a přejel si dlaněmi přes obličej. Nakonec se protáhl a s trochou nejistoty vstal. Constance si povzdechla a následovala ho. Nakonec si vzala svůj plášť, který byl přehozený přes pohovku a odebrala se k odchodu, než na ni Severus ještě zavolal. „Krbem to bude lepší, jsi trochu... hm... poválená," a škodolibě se mu zvedl jeden koutek úst.