Na konci duhy

54. kapitola

Pro něj nyní tahle bitva skončila. Nepotřebovali ho tam a on nepotřeboval v tuhle chvíli je. Chtěl jediné. Sevřít v náruči zrzavou krásku se smaragdovýma očima. Předal Elektru do nemocnice svatého Munga s okleštěným vysvětlením nastalé situace a unaveně se zhroutil na židli. Opřel si hlavu o stěnu a zavřel oči.

„Pane?" uslyšel v dálce hlas a ucítil na rameni něčí ruku. Pohl víčky a střetl se s pohledem mladé sestřičky. „Léčitelé pro vaši paní dělají maximum. Nechcete se zatím vykoupat a trochu si odpočinout? Nebývá to zvykem, ale můžete si lehnout v léčitelském pokoji. Jakmile budeme vědět víc, vzbudíme vás," a povzbudivě se usmála. Severus se díval skrz ni. Ta slova mu bubnovala v hlavě. Jeho paní. Ušklíbl se a namáhavě vstal.

„Spát nebudu, ale osprchoval bych se rád," kývl na souhlas a následoval sestřičku, která mu poskytla i náhradní oblečení. Na něj netypický citronově zelený hábit, až se otřásl odporem. Voda z něj smývala veškeré bláto, zaschlou krev a prožitky uplynulých hodin. Je pryč. Jeho zlé dvojče je pryč. Co se tak mohlo změnit? On byl přece ten zlý. Jeho bratr byl vždy světlem. Možná to byla i jeho vina, ale to si nikdy nehodlal připustit. Každý byl za svá rozhodnutí zodpovědný sám. Osušil se a prohlédl si své potlučené tělo v zrcadle. Ve svém hábitu nahmatal lahvičky poslední záchrany. Odšpuntoval tu na zacelení ran a z druhé si pomazal vzniklé podlitiny. Nasoukal se do půjčeného hábitu a vrátil se zpět na chodbu, kde zaujal opět místo na židli. Tentokrát si ale vybral pohodlnější polstrovanou. Asi po hodině se otevřely dveře a vyšel z nich postarší lékouzelník. Pohledem vyhledal dřímajícího Severuse a u něj si odkašlal. Lektvarista okamžitě cukl hlavou a vyskočil na nohy.

„Je mi líto," zavrtěl hlavou lékař zúčastněně. „Dělali jsme, co jsme mohli." Severus polkl.

„A dítě?" zeptal se s ledovým klidem, až to čaroděje překvapilo.

„Pojďte se mnou," pokynul mu směrem, kterým se měli vydat. Prošli létacími dveřmi do další chodby a za svorného mlčení dorazili k velkému prosklenému oknu. V malé postýlce tam leželo spinkající černovlasé miminko. Lékař kývl směrem k němu. „Je to holčička. Podali jsme jí lektvar, jelikož není plně donošena. Zítra by již měla být v pořádku." Severus od ní nemohl odtrhnout oči. Stále si ji prohlížel. Vypadala jako scvrklé jablíčko. Pomalu mrkl.

„Děkuji vám, doktore," zavrčel sotva srozumitelně.

„Jak se bude jmenovat?" položil rutinní otázku.

„Sissa," vydechl Zmijozel tiše. „Sissa Snapeová," odvětil mu se zrakem stále upřeným do pokoje.

„A vy jste její otec?" zadíval se lékouzelník na svého kolegu se zaujetím. Severus na něj přeskočil pohledem a chvíli se na něj nečitelně díval.

„Ano," sdělil mu nakonec a otočil se zpět na malý uzlíček v postýlce. Nikdo doopravdy nevěděl, že jeho otcem je bratr. Nikdo, kromě několika smrtijedů, kteří se určitě prozrazeným tajemstvím nepotřebovali nijak svěřovat. Nikoho se to netýkalo. Nikoho. Jenom jeho a dvou mrtvých lidí.

„Je v dobrých rukou, pane Snape," přerušil tok jeho myšlenek lékař. „Běžte si odpočinout a zítra se na ni přijďte podívat. Za několik dnů si ji budete moci odnést. Určitě je pro vás tragická ztráta vaší ženy nepředstavitelná. Pokud byste potřeboval jakoukoliv pomoc, určitě o ni můžete požádat u našich specialistů," a položil Severusovi konejšivě dlaň na rameno. Černovlasý kouzelník pomalu stočil pohled na jeho ruku a poté se na něj znovu nevraživě zahleděl. Doktorem jako by projelo tisíce jehel a rychle paži stáhl zpět k sobě. Zmijozel pouze kývl na souhlas a nechal se mlčky vyprovodit ven z nemocnice. Byl nesmírně unavený, ale spát se mu nechtělo. Bloudil po ztemnělém Londýně. Nepřál si nic jiného, než jít za Constance, ale v danou chvíli potřeboval přemýšlet. Sám. Až za svítání usoudil, že má za sebou dostatek kilometrů, aby věděl, co dělat. Formality hodlal dořešit později. Přemístil se na hranice bradavických pozemků a spěšně došel do svých komnat, kde si sbalil jen to nejnutnější. Nakonec zasedl za stůl a napsal dopis Brumbálovi, ve kterém mu oznamoval svou chvilkovou nepřítomnost. Na hodinách odbíjelo devět hodin, když zapečetil pergamen a vhodil ho do krbu. Rozhlédl se po svých komnatách a vložil si pod paži svou příruční taštičku, ve které měl již sbaleno, i když odjet ještě nehodlal. Znovu se odebral na hranice pozemků a přemístil se do Londýna. Na Příčné ulici prolezl několik obchodů a nechal si poradit od povolaných prodejců, kteří se v daných věcech vyznali, na rozdíl od něj. Vše uložil do své příruční taštičky a vydal se do nemocnice. Sissa vypadala větší, než před několika hodinami. Bylo poznat, že lektvar účinkoval. Severus si pronajal v hlavním městě pokoj na dvě noci a pendloval mezi nemocnicí, kde sledoval malou, obchody, kde se radil a hotelem, kde si četl odbornou literaturu. Až nastal ten správný den. Nervozita mu sžírala celé tělo. Nikdy se v takové situaci neocitl. Byl ale pevně rozhodnutý to udělat. Seděl v čekárně, když se konečně otevřely létací dveře. Prudce vstal, až mu taštička vypadla z klína. S milým úsměvem mu sestřička předala do náruče drobný uzlíček. Severus ho opatrně podepřel, až mu malá Sissa sklouzla do rukou. Neusmíval se, jen se na ni díval. Chvíli ji tak držel, než ji opět předal sestřičce, aby mohl z taštičky vytáhnout cestovní košík pro miminka, do kterého Sissu společně uložili. Spokojeně vrněla a ani nepostřehla, že se s ní vůbec něco děje. Kývl na ženu v bílém, která mu předala i základní dokumenty, a bez rozloučení se za ním zavřely prosklené dveře nemocnice. Když mu tvář ovanul vlahý větřík a rozčechral mu vlasy, věděl, že nyní vstupuje do nové etapy života.

Cesta byla dlouhá a únavná. On ale oka nezamhouřil. Stále ji hlídal a opatroval. Přemisťování nebylo s kojencem vhodné, mohlo by mu ublížit, a tak zvolil vlak. Řídil se radami vysloužilých matek v obchodech, které mu byly nápomocny se základy obstarávání novorozenců. Vzal si na sebe velké břímě, ale hodlal se s ním porvat. Věděl, že potom už v tom nebude sám. Ona měla o mnoho více zkušeností. Když na smrt unavený prošel ochrannou bariérou a přivítal ho veselý psí štěkot, vlily se mu poslední kapky síly do žil. Položil košík pod schody srubu a opatrně vyndal malou Sissu ven. Přitiskl si ji do náruče ve chvíli, kdy se otevřely dveře srubu. Venku již bylo šero, vevnitř se ale odleskovalo plápolání ohně. Constance si přiložila dlaň na ústa, aby potlačila němý výkřik. Rychle seběhla schody a chtěla se vrhnout Severusovi do náruče, když na poslední chvíli si všimla, že drží něco v rukách. Něco malého, co se hýbalo a pofňukávalo. Opatrně k miniaturnímu uzlíčku vztáhla ruku, ale nedotkla se ho. Překvapením a šokem se jí podlomila kolena, až zavrávorala.

„Severusi," hlesla téměř neslyšně a roztřesenýma rukama uchopila malou holčičku, kterou jí černovlasý kouzelník předával.

„Milá Sisso, seznam se se svojí maminkou," zachraptěl lektvarista a políbil vzlykající Connie do vlasů.

„Kde jsi, Merline, ukradl?" zeptala se ho plačtivě, ale nemohla od nemluvněte odtrhnout oči.

„Sidonius a Elektra jsou mrtví," sdělil jí monotónně. Překvapeně se na něj zahleděla skelným pohledem.

„Sid?" povytáhla obočí. Severus jenom mlčky kývl. Zrzka si smutně povzdechla. Pak se ale na něj vyděšeně podívala. „Ale... ale... pro malé dítě to tu není zařízené, jak..." Zmijozel ji ale přerušil výmluvným pohledem a vítězoslavně jí ukázal příruční taštičku. Constance jenom pevně sevřela rty, až se jí vytvořily dolíčky v koutcích úst. „Vidím, že jsi připraven opravdu na vše," a šťastně se usmála.

„Zajisté. Ty jsi o mne snad někdy pochybovala?" a věnoval jí samolibý pohled.

„Nikdy, drahý," opětovala jeho úsměv.

Seděli na břehu jezírka, do kterého se vléval malý vodopád. Lom světla opět vykreslil nádhernou duhu. Oba tu krásu pozorovali a vychutnávali si společný piknik. Malá Sissa spokojeně oddechovala ve svém košíku.

„Severusi?" narušila Connie jejich tichou chvilku. Profesor se na ni otočil a zdvihl jedno obočí. Zrzka si vložila prsty do kapsičky své flanelové košile a něco nahmatala. Natáhla ke svému společníkovi zavřenou pěst a pokynula mu, aby jí podal ruku. Překvapeně zamrkal, ale poslechl její prosby. Rozevřela dlaň a upustila mu do té jeho něco malého, stříbrného. Zmateně se na ni podíval.

„Kde, kdy, jak...?" vykoktal ze sebe zmateně. Constance si jenom povzdechla.

„Našla jsem ho pod kobercem ještě před tím, než jsme odsud odešli. Chtěla jsem ti ho dát kdysi jako dárek k Vánocům, ale v návalu všech událostí jsem to neudělala," a pokorně sklonila hlavu. Severus si povzdechl a pohodil řetízkem v ruce. Sevřel ho v pěsti, až mu zbělely klouby.

„Víš, co se říká, že je na konci duhy, Constance?" zeptal se jí s pohledem upřeným na řetízek. Vzápětí zvedl oči k ní.

„Samozřejmě," odvětila mu nechápavě. „Poklad přece," a naklonila hlavu na stranu.

„Správně," kývl na souhlas a vší silou řetízek zahodil do jezera. Zrzka překvapením vytřeštila oči. „Já ten svůj na jejím konci našel," usmál se jedním koutkem a pohnul obočím. S heknutím padl na záda, když na něj Connie skočila a zahrnula ho záplavou polibků.

KONEC