Na konci duhy

24. kapitola

Severus zavedl Constance do jejího nového profesorského hnízdečka. Navíc jí ukázal její učebnu a kabinet. Líbilo se jí, že je na vyvýšeném místě a může na studenty shlížet z galerie. Připadala si pak důležitěji a s větší autoritou. Až praxe ale měla ukázat, jestli to byly správné domněnky. Provedl ji celým hradem. I když spoustu věcí už znala, přece jenom bylo pro ni vše nové. Profesor lektvarů s ní procházel chodby se založenýma rukama za zády a ona ho se zájmem následovala. Ukazoval ji všechny důležité kouty hradu, vysvětloval, jak funguje pohyblivé schodiště, nejdůležitější body školního řádu, tajemství Zapovězeného lesa, kde najde sovinec, bradavického šafáře Hagrida, i klidná místa, kdyby potřebovala vypnout od profesorského shonu. Nebylo zvykem, aby zmijozelský ředitel mluvil víc, než bylo potřeba, ale tentokrát štěbetal svým sametovým hlasem, až se po něm nejeden student otočil s otevřenou pusou nebo vytřeštěnýma očima. A když si všimli neznámé krasavice po jeho boku, se zájem si ji každý přeměřoval. Večer už si tři čtvrtiny hradu vyprávěly pohádky o víle, která okouzlila jejich nenáviděného lektvaráře a doufaly v jeho osvícení a změnu k lepšímu. Nikdo ale zatím netušil, že se nejedná o vílu, ale o jejich novou profesorku, a že Severus Snape je jenom vnitřně potěšen tím, že se zbaví jednoho vlastního břímě. Že pro zelenookou zrzku má ale slabost nevěděl nikdo a nechtěl si to připustit ani on sám. Strávili spolu celé odpoledne a večer zasedli vedle sebe i u profesorského stolu, jak bylo dle zasedacího pořádku zvykem. Vysvětloval jí, jak nejlépe myšlenkou objednat, na co má největší chuť, a jak se tvářit co nejvíc nepřístupně, což v tu samou chvíli nevypadal ani jeden.

„Dívej," strčil loktem Ron do Harryho. „Snape se usmívá," a kývl hlavou k učitelskému stolu. Harry prudce zvedl hlavu a zadíval se na svého soka. Přimhouřil oči a se zájmem ho sledoval.

„Co to plácáš," odsekl tmavovlasý chlapec po chvíli. „Tváří se pořád stejně blbě."

„Ne ne," opanoval zrzek, „dívej, jak má zvednuté koutky."

„Nic nevidím," pokrčil Harry rameny a zakousl se do své dýňové taštičky.

„Usmívá se, jak měsíček na hnoji. Co to je vůbec za ženskou? A co tu dělá s naším netopýrem?" huhlal Ron s plnou pusou. „Je moc krásná na to, aby si s ním rozuměla."

„Ronalde," skočila mu do řeči střapatá dívka sedící naproti němu. „Pokud nevíš, tak Snapeova přítelkyně je celkem krasavice," a kopla ho pod stolem.

„Au!" zaúpěl, ale jeho výkřik se ztratil v ševelení ostatních studentů. „Taky podle mě tedy asi moc rozumu nepobrala. Kdo by mohl mít rád takového protivu, jako je on."

„Co my víme," zašeptala Hermiona, „třeba je v soukromí úplně jiný než na veřejnosti," a se zájmem se na profesora zadívala.

„No, Hermiono!"

„Co je?" zakabonila se na něj.

„To bych si o tobě nemyslel," a pevně skousl zuby, když si uvědomil, že s největší pravděpodobností žárlí. Harry se jenom pobaveně dusil smíchy se sladkým pečivem v ústech. Do všeobecného rozjímání zaznělo hlasité zatleskání bradavického ředitele. Okamžitě nastalo ticho, jak všichni začali vnímat. Věděli, že se chystá něco důležitého oznámit. Constance se rozbušilo srdce. Bylo jí jasné, že nastala chvíle jejího představení a byla nesmírně nervózní. Severus vycítil její nervozitu. Nic mu do ní nebylo, ale přistihl se, že ji chce podpořit. Nechápal, jak je to možné. Nikdy mu na nikom cizím doopravdy nezáleželo. Tedy, téměř na nikom. Tak proč zrovna u ní to bylo jiné? Vždyť se tak nesnášeli. Co se změnilo? Zapřel se do opěradla židle a spustil ruku podél těla. V plášti se mu hezky schovala, a tak nebylo vůbec nic vidět. Pomalu a nenápadně položil dlaň na stehno její nohy. Rozšířila oči a stočila pohled k němu. Díval se na Brumbála a nevšímal si jí. Lehce jí prsty stiskl, aby jí došel jeho záměr. Pohled jí zjihl, pochopila. Také nenápadně zajela rukou pod stůl a svou dlaň položila na hřbet jeho ruky. Svými prsty podjela pod jeho a pevněji stiskla. Udělal to samé. V duši se jí rozlil příjemný pocit a ona se uklidnila. Letmo se usmála.