Na konci duhy

35. kapitola

Zima se pomalu, ale nezadržitelně, blížila. Vzduchem začínal poletovat sníh, na jezeře už byla patrná tenoučká vrstva ledu. Počasí ve skotské části země bylo o poznání nepříznivější a krutější, a když se k němu přidaly prudké poryvy větru, často by ani Tesáka ven nevyhnal z Hagridovy hájenky. Vánoce začínaly klepat na dveře a spousta studentů i profesorů už začínala polevovat ve svých úsilích všemožného zaměření. Neena se nenápadně začala sbližovat s dvojčaty. Ze začátku to neměla vůbec snadné. Nebelvíři nechápali, proč by se s nimi měla Zmijozelka chtít přátelit, ale když ji postupem času poznávali, zjistili, že je s ní velká zábava. Dívka je už od sebe dokázala rozlišit, i když to občas nebylo snadné. Oba dva si byli velmi podobní nejenom fyzicky, ale i povahově. Jakmile ale konečně dokázala zjistit, který je opravdu který, prosadily se přece jenom ty malé odlišnosti, které chlapci měli. Díky tomu poznala, že ji přitahuje George. Byl o něco kultivovanější nebo se o to alespoň snažil. Bral ji více jako zástupkyni něžného pohlaví, než jeho bratr, který ji považoval za kumpána, a nestyděl se k ní kolikrát chovat jako k sobě rovnému muži. Sama se nesnažila být jako nějaká hloupá nanynka, a ani nebyla cimprlína, ale někdy potřebovala cítit, že je dáma, a ne nějaký lesní samorost. A to s Georgem pociťovala. Chodili společně na příjemné procházky, když se zrovna s bratrem rozdělili, a výjimečně se každý věnoval své vlastní zábavě. Četli spolu verše nebo hráli kouzelnické šachy, a sbližovali se čím dál tím víc. Fred se někdy přistihl, že trochu žárlí, ale svým bezprostředním chováním neměl o ctitelky nouzi, a tak brzo pochopil, že nemá smysl si své dvojče přivlastňovat pouze pro sebe. Věděl, že jednou taková chvíle nastane, a on měl pro něj být oporou, ne přítěží. Stačil mu jeho blažený výraz v obličeji. Přesto si na sebe a své vylomeniny našli čas vždycky.

Constance získávala zdravou sebedůvěru. Většina studentů v ní viděla autoritu a ti, kteří ji přijmout nehodlali poznávali, čeho všeho může být mladá zrzka schopná. Naučili se ji tedy respektovat a ne jí moc vstupovat do cesty. Mnoho toho pochytila od svého kolegy. Nikdy nechtěla být podlá a nespravedlivá ke studentům, jako on. Ale po čase začala chápat, proč to všechno dělal. Ano, z jedné strany kvůli zábavy, ale ze strany druhé je učil, že život a svět není spravedlivý, a musejí být tak připraveni na všechno. Někteří to pochopili hned, jiným to trvalo celých sedm let, a ani když vyšli ze školy se jim nepodařilo jeho tiché poslání rozluštit. Navždy byl tím strašlivým profesorem lektvarů Severusem Snapem. Nikdo ho nepoznal tak, jako ona. Upjatého, ale přesto zábavného. Sobeckého, ale přesto pozorného. Cholerického, ale přesto milého. Spousta vlastností se vylučovala, ale i tak jich bych schopen. Mnohokrát se kvůli jeho zmijozelským ovečkám v průběhu vyučování pohádali a v sarkasmu, jízlivosti a ironii si spolu ani jeden nezadal. Předháněli se, který se lépe strefí do jakéhokoliv citlivého místečka, ale jak se za nimi večer zavřely dveře, profesorské rozpory byly ty tam, a oni si užívali jenom sami sebe. Občas se stalo, že se bavili o práci, ale nikdy nepřipustili, aby se mezi ně vklínila nevraživost vygradovaná během dne. Tu si nechali na další pracovní den a navázali tam, kde předtím skončili. Connie to občas přišlo jako hra, kterou Severus potřeboval k tomu, aby ze sebe vypustil spoustu páry. Ale nevadilo jí to. Trochu tomu přišla na chuť. Veřejně se spolu ale neukazovali, pouze v rámci kolegiálních vztahů. Nepotřebovali, aby se o nich klevetilo, i když i to bylo na denním pořádku. Nikdy se již nenechali nachytat žádným z profesorů a mezi studenty se chovali opravdu profesionálně. Drbům ale nezabránili, jakkoliv se všemožně snažili. Nakonec je přestali řešit, jelikož nikdo neměl ani za mák důkazů. Všechno byly pouhé domněnky, i když byly pravdivé.

Severus seděl za stolem ve svém obývacím pokoji, když zapraskalo v krbu. Překvapeně zamrkal. Sida nečekal, byl pracovně v zahraničí ve jménu Fénixova řádu. Znamenalo to tedy pouze jedno. Opřel se do křesla a založil si ruce na hrudi. Nasadil svůj nejkyselejší výraz, který uměl, a čekal, až z ohniště vyšlehnou zelené plameny. Trvalo to jen několik vteřin. Přimhouřenýma očima sledoval plavovlásku, která se objevila v jeho komnatách. Podívala se na něj ztrápenýma očima, až se mu ty jeho rozšířily do obyčejného pohledu.