Na konci duhy

34. kapitola

„Constance Vall de Mosso, uvědomujete si míru svého provinění?" zazněl ozvěnou ostrý hlas ministra kouzel v kruhové výslechové místnosti.

„Jsem vinna pouze tím, že jsem se nechala zaslepit náklonností ke svému manželovi," odvětila mu s hrdě vztyčenou hlavou zrzka se smaragdovýma očima. Nehodlala se před ním sklánět. Nehodlala mu ukázat svou slabost. Ani to, jak se uvnitř sebe třásla. Nechtěla nikomu z přítomných ukázat, jak je zlomená, a jak velmi těžce zadržuje slzy. „Použila jsem kletbu, která se nepromíjí, to přiznávám," pokračovala pevným hlasem dál. „Ale nerovnalo se to tomu, co provedl on mně, ctihodnosti. Nelituji toho, a i kdybych měla strávit zbytek života v Azkabanu, stojím si za tím, že jsem se bránila přiměřenou silou. Byla jsem rychlejší. Jinak byste mne tu nyní nesoudili," zakončila chladně a zatnula prsty do dřevěného zábradlí. Dlouhé rukávy jí zakrývaly temně fialové podlitiny. Ty, co měla na obličeji, ale skrýt nedokázala. A ani nechtěla. Jenom ať vidí, co musela podstoupit. Aulou se rozhostilo hrobové ticho, které narušovalo pouze škrábání několika brků po pergamenech. Napětí by se dalo krájet. Po nekonečně dlouhých pěti minutách ministr kouzel promluvil.

„Kdo je pro zproštění viny?" rozlehl se jeho hlas po celé místnosti a odrážel se od stěn. Většina rukou se v porotě zdvihla. „A kdo je pro pro uvěznění v Azkabanu?" ozvalo se znovu stejně odměřeně jako předtím. Vzhůru vystřelily pouze dvě ruce. „Constance Vall de Mosso, vyslyšte rozsudek. Ve světle dosavadních důkazů, výpovědí a svědectví porota rozhodla, abyste byla zproštěna všech bodů obžaloby. Jste volná. Hůlka vám bude navrácena při opuštění ministerstva kouzel," a ozvalo se bouchnutí kladívka. Connie se zhroutila na židličku. Srdce se jí snažilo vyskočit z hrudi. Byla volná. Nezadržitelně se rozplakala. Zabořila hlavu do dlaní. Ramena se jí otřásala pláčem, nedokázala se udržet. Cítila se prázdná. V tu danou chvíli měla chuť zemřít.

Probudila se s tlumeným výkřikem. Prudce si sedla a ztěžka oddechovala. Po tvářích jí stékaly slzy. Dezorientovaně se rozhlédla po místnosti. Byla ve svém bradavickém apartmá. Musela usnout na pohovce, jak si na chvilku lehla, aby si odpočinula. V noci toho přece jenom moc nenaspala. Hřbetem ruky si setřela kanoucí kapky z obličeje a namáhavě vstala. Zaostřila na hodiny na stěně. Byl čas večeře. Ona ale hlad vůbec neměla. Ten samý sen se jí zdál již mnohokrát. V poslední době ale ani jednou. Proč teď? Z jakého důvodu se jí mysl ubrala tímto směrem? Neznala odpověď a ani si nechtěla klást otázky tohoto typu. Najednou se zarazila. Dnešní noc se stalo něco nečekaného. Tedy... chtěně nečekaného. Něco, co dlouho nezažila. Něco, díky čemuž se cítila šťastná. Pocit, který už téměř neznala. Otevřela se. Poprvé po dlouhé době. Podvolila se a zahnala svou tvrdou odměřenost a nepřístupnost. Věděla, co musí udělat. Nemohla to v sobě živit věčně. Jenom jí to užíralo a znemožňovalo žít dál. Přehodila si přes ramena teplý plášť a vyšla na chodbu. Procházela hradem, který byl téměř liduprázdný. Neděli po plesu většina obyvatel hradu využívala pro odpočinek. Ani se nedivila. Studenti, které potkala, se ale na ni usmívali a vřele ji zdravili. Tedy kromě zmijozelských. Ale u nich se ani nedivila. Když vyšla na pozemky, přitáhla si plášť víc k tělu, aby jí neprostoupil chlad. Jakmile se ocitla za hranicemi, s lupnutím se přemístila. Objevila se před velkou železnou obloukovou branou. Stiskla kliku a zatlačila. Brána vydala do temnoty skřípavý, mrazivý zvuk. Otevřít šla ztěžka. Okolí zaplavilo mrtvolné ticho. Nikde nebylo ani živáčka. Obloha byla zamračená a měsíc schovaný za mraky. Constance mávla hůlkou. Její špička se rozsvítila a vytvořila kužel světla před svou majitelkou. Listí stromů již bylo opadané, zima zalézala za nehty. Ponuré okolí v Connie nezanechávalo klidný pocit. Spadlé lupeny jí chrastily pod nohama, když procházela uličkou mezi náhrobními kameny. Nevěděla, kde je pochovaný. Pohřbu se nezúčastnila. Srdce jí tlouklo o překot. Hůlka ozařovala jeden hrob vedle druhého. Po deseti minutách už začínala být zoufalá. Až ho nakonec uviděla. Úplně vzadu, osamocený. Ušklíbla se. Nic jiného si ani nezasloužil. Chvíli váhala, než se k němu opravdu rozešla. Velmi, velmi pomalu. Na tohle člověk nemohl být připravený nikdy, ale ona to chtěla udělat. Jenom tak se mohla posunout dál. Zaujala místo před hrobem a posvítila na jeho nápis.