Na konci duhy

19. kapitola

Constance se překvapením zakuckala, až jí zrudly oči. Chvíli jí jeho otázka nedocházela a ani nevěděla, co si o ní má myslet.

„Jak..." podezíravě se na něj zahleděla a přimhouřila oči. Severus zdvihl jedno obočí a založil si ruce na hrudi. „Aha... já zapomněla, že jste Severus Snape," ušklíbla se. Zmijozel se zavlnil a samolibě se usmál. Povzdechla si. Nebyla si jista, jestli o tomhle chce mluvit. Podívala se do prázdného šálku od kávy a zatočila s ním.

„Technicky vzato jsem vdova, milý kolego," odvětila mu ledově a věnovala mu pronikavý pohled. Pokaždé, když o něm hovořila, cítila nesnesitelnou pachuť v ústech. Možná ale bylo na čase o tom všem promluvit. Nikdy minulost neřešila. Jenom sama v sobě a to nejspíš bylo špatně. Pouze si to nepřipustila. Nechtěla.

„Technicky..." přisvědčil.

„Za ta léta jsem byla zvyklá a hlavně jsem nechtěla nikdy zapomenout. Potřebovala jsem, aby mi zůstala připomínka toho, proč nikomu nevěřit. Abych neusnula na vavřínech. Abych už si nikdy nikoho nepřipustila k tělu. Tím vám odpovídám i na vaši včerejší otázku," a otočila hlavu ke dveřím, aby si černovlasý kouzelník nevšiml slz v jejích očích.

„Nejsem ten, který by vám měl radit, ale možná byste měla jít dál a nemyslet na to špatné. Jenom vás to stravuje. Už je to dlouhá doba na nějaké ukřivdění. Život jde dál, Connie."

„Jako váš sentimentální řetízek?" rýpla si do něj se zkřivenou tváří. Severus jenom pevně sevřel rty a zaskřípal zuby.

„Poznamenal jsem, že nejsem ten, který by vám měl radit," zavrčel odměřeně.

„Tak se nemusíte ani starat," prskla po něm.

„To máte pravdu." Odstrčil se zády od linky a prošel kolem zrzky. Nechápavě se na něj zahleděla a zamrkala. Povzdechla si a následovala ho.

„Severusi, počkejte," chytila ho za předloktí a tlakem ho donutila otočit k sobě. „Myslím, že vy až moc dobře chápete, jak se cítím." Neodpověděl jí, jenom těkal očima. „To co jste pro mě v uplynulých hodinách udělal, pro mě moc znamená," a pustila jeho ruku, kterou dosud držela v sevření. Beze slova se uklonil a uchopil svůj cestovní plášť, který měl na věšáku. Přehodil si ho přes ramena a otevřel vstupní dveře.

„Přeji vám příjemný den, slečno Vall de Mosso." Jeho rozloučení bylo neosobní a mrazivé. Constance si hlasitě povzdechla a pevně zavřela oči.

„Proč to děláte, profesore?" zašeptala zoufale. „Nemůžete být pro jednou milý až do konce?"

„To bych nebyl já, slečno," ušklíbl se jízlivě a otočil se k odchodu. Constance ho dostihla v polovině přístupové cestičky, předešla ho a zahradila mu cestu. Automaticky se zastavil.

„Severusi, prosím," zakňourala a položila si dlaně na paže, které si přetřela. Vyběhla na rychlo v domácím oblečení a během chvilky jí zima začala pálit. „Neodcházejte takhle," a věnovala mu smutný pohled.

„Běžte dovnitř nebo se nachladíte," pronesl autoritativně. Zachmuřila se a zavrtěla hlavou.

„Protivo," zašklebila se na něj a uvolnila mu cestu. Když ho míjela, chytil ji za předloktí a zastavil ji. Šlehla po něm zamračeným pohledem. Díval se na ni svýma onyxovýma očima, až uvnitř sebe zjihla. Povolila obličejové svaly a uvolnila se. Levým koutkem úst mu pohrál neznatelný pohyb. Položil jí ruku na rameno a stiskl ho. Pustil ji a bez jediného slova vyšel ze zahrady. S třesknutím se přemístil. Constance se na místo jeho přemístění ještě chvíli dívala, jako kdyby čekala, že se vrátí. Nakonec se odebrala do domku a uvelebila se v křesle. Zabořila obličej do dlaní a nešťastně zamručela.