Na konci duhy

7. kapitola

„Máte jít za ním," oznámila Neena Constance načuřeně. Zabořila se do pohovky a založila si ruce na hrudi. Našpulila rty a oči zaměřila na koberec před krbem. Connie pozvedla nechápavě jedno obočí. „Seš si jistá, že určitě chtěl... mě?" zeptala se zrzka dívky překvapeně.

„A koho asi jiného? Nevím o jiných spolubydlících," prskla na ni Neena podrážděně. Cítila se odstrčeně. Neviděla důvod, proč by mu nemohla sama pomoct. Možná i trochu žárlila. Jako rozmazlená puberťačka byla zvyklá dostávat prakticky všechno, na co pomyslela, a zrovna teď se jí zachtělo laškovat se svým bodyguardem. I když nevypadal zrovna nejlíp, ale určitě zase brzo bude a on si radši pošle pro nudnou zelenookou fuchtli. Ne, že by jí byla nesympatická, ale zrovna teď ji nemohla ani vystát. Constance pokrčila rameny a pomalu vyšla schody. Potichu pootevřela dveře a nakoukla do místnosti. Byla tmavá, závěsy byly zatažené. V pokoji převládal takový zvláštní odér, který nebyla schopná identifikovat. Opatrně vešla a přistoupila k posteli, na které spatřila svého kolegu. V mdlém světle z chodby si všimla, že se jeho tělo zalesklo.

„Prý jste mě volal," zašeptala do ticha.

„Hm," zavrčel Severus. „Zavřela jste za sebou? Nepotřebuji děsit místní obyvatele," zahuhlal přes polštář.

„Děsit?" rozšířila Connie oči a spěšně zavřela. Vrátila ze zpět ke Zmijozelovi. Ztěžka se zvedl na rukách.

„Osahejte mě..." přikázal jí nekompromisně. „Hned!" zasyčel, když se žena nezmohla k jedinému pohybu.

„Co – co, prosím?" vyloudila ze sebe nakonec. „Co si to dovolujete, vždyť se ani neznáme, abych..."

„Ježiši, Vall!" přerušil ji rázně a chytil ji za zápěstí. Přiložil si její dlaň na své čelo a přejel s ní po tváři na krk. Constance otevřela ústa v němém výkřiku a pomalu dosedla na postel, vedle jeho těla.

„Kriste, vždyť vy úplně hoříte!" vyjekla vyděšeně.

„Štěstí, že jste si všimla," neodpustil si sarkastickou poznámku a padl hlavou zpět do polštáře.

„Co se vám stalo?" zeptala se ho už smířlivěji.

„Jsem hlupák," zahuhlal téměř neslyšitelně. Connie zamrkala.

„Co jste říkal, že jste?" zkřivil se jí jeden koutek úst v neznatelném úsměvu. Severus se převalil na záda a zabořil obličej do dlaní. Constance odvrátila zrak, když odhalil svou horní polovinu těla a kousla se do rtu. Zakřenila se, opět se zaměřila očima na jeho obličej, který měl ale stále skrytý za rukama. Jestli jí to nedělal naschvál, tak mu bylo opravdu velmi zle. Přistihla se, že se jí srdce rozbušilo při pohledu na jeho tělo, které se lesklo potem. Důležitě si odkašlala, aby ho konečně donutila mluvit a sama se odtrhla od myšlenek, které se jí rychlostí blesku začaly honit hlavou. Zrovna v nejnevhodnější chvíli.

„Jsem jeden z nejlepších lektvaristů a nedošlo mi, že mě někdo otrávil," zasípal vyprahlým hrdlem a nechal ruce klesnout zpátky na postel. Connie se na něj chvíli dívala, než vytřeštila oči.

„Nemyslíte si ale, že jsem to byla já, že ne?!" Severus se jenom ušklíbl.

„A kdy byste to stihla, když jsem od vás nic neměl? Prosím vás..." a promnul si spánky. „Nehledě na to, že nevěřím, že byste toho byla schopná," dodal nakonec. „Nenapadá mě žádná situace, kdy bych mohl požít jed. Dle příznaků, které jsem si prozatím byl schopen porovnat, se jednalo o lektvar z Atropa belladonna..."

„Vraní oko?" svraštila zrzka čelo, když ho opět neurvale přerušila. Jakmile si to uvědomila, zkoumavě se na Severuse zadívala. „Já vím, opět jsem vám hrubě skočila do řeči," pokrčila rameny.