Na konci duhy

39. kapitola

Severus se zběžně rozhlédl po obývacím pokoji. Všichni radostně halasili a věnovali se vánočním radovánkám. Dospělí spolu hovořili, mladí vymýšleli vylomeniny a pomáhali s posledními úpravami před velkou večeří. Černovlasý kouzelník mezi nimi ale nezahlédl Constance a Siriuse. Ne, že by jeho zrovna chtěl vidět, ale v její přítomnosti by byl rád.

„Dáš si aspoň vodu?" otočil se k Elektře. Normálně by tak zdvořilý nebyl, vodu by jednoduše přivolal, ale potřeboval z toho randálu také na chvilku pryč. Blondýnka přikývla a mile se na něj usmála. Vstal a ponechal ji svému osamělému osudu. Jakmile vyšel do chodby, zatarasil mu cestu jeho nenáviděný spolužák. Oba hrdě zvedli bradu a propalovali se pohledy.

„Na chvíli ti zabavím tu tvojí křehotinku," zavrčel podrážděně. „Ale jenom na chvíli," zvedl varovně prst. Severus se snažil netvářit nechápavě, když ho Sirius obcházel a stále z něj nespouštěl zrak.

„Cože?" vytáhl obě obočí a otáčel se za ním, než zmizel v obýváku. Nakonec si odfrkl a zaplul do dveří kuchyně. Zastavil se v nich, když u stolu uviděl Connie. Srdce se mu rozbušilo. Netušil, že bude tady. Seděla k němu zády a hrála si s poloprázdnou sklenkou. Vstoupil do místnosti a odkašlal si. Zrzka se ohlédla přes rameno, kdo ji zase ruší v její melancholické náladě. Když spatřila jeho, rozšířila oči, okamžitě se napřímila. Severus zamířil ke kuchyňské lince.

„Děje se něco?" zeptal se jí jak nejledabyleji dovedl. Ze skříňky vytáhl sklenku a napustil do ní vodu z kohoutku. Otočil se ke Constance a opřel se o pracovní desku.

„Nic, co by?" a rty se snažila napodobit úsměv.

„Že jsi tady," a stále se na ni uhrančivě díval.

„Potřebovala jsem na chvilku ticho. Je tam až moc hluku. Nejsem zvyklá na tak velký počet lidí," zalhala polovičatě, protože nepotřebovala ticho. Bavila se dobře, než uviděla ji. Že ale nebyla zvyklá na takový velký počet lidí byla pravda.

„Nápodobně," přitakal jí lektvarista a upil ze sklenky, kterou měl připravenou pro Elektru, aniž by si to uvědomil. „Vypadáš ale přešle. Když jsme přišli, bavila ses," zkonstatoval s přimhouřenýma očima.

„Ano, najednou mě rozbolela hlava. A když je člověk chvilku sám, tak se určitě nesměje sám sobě, jako blázen, nemyslíš?" zeptala se ho s povytaženým obočím.

„Máš pravdu," kývl na souhlas. „Co to piješ?" ukázal na jantarovou tekutinu ve sklence, kterou otáčela v prstech. Sjela k ní pohledem a pokrčila rameny.

„Koňak. Chceš taky?"

„Proč ne?" a odstrčil se od linky. Sedl si na vedlejší barovou židličku a sledoval Connie, jak vyštrachala lahev ze skříňky před sebou, včetně sklenky. Nalila do ní koňak a znovu lahev uložila na své místo. Severus si sklenku přisunul k sobě a znalecky k ní čichl. Uklonil hlavu na stranu a ťukl do té Connieniny. „Tak na ty potřeštěné vánoce," a napil se.

„Ano," přitakala zrzka a napila se také, s pohledem upřeným do dáli. Severus ji chvilku pozoroval, než se mu obočí zamračilo.

„Connie, co je to s tebou? A neříkej, že nic, protože vidím, že něco není v pořádku."

„Opravdu nic," a stočila pohled k němu. „Něco se ti zdá," a nuceně se usmála.

„No jak myslíš," vyprázdnil sklenku a položil ji na stůl. Dotkl se dlaní hřbetu její ruky, aby se rozloučil, ona ale ucukla. Vzápětí si uvědomila, co udělala.

„Promiň, já to nečekala, já..." zakoktala se a honem přemýšlela, na co se vymluvit.

„V pořádku," odvětil jí ledově a slezl ze židličky. „Chápu." Ještě jednou došel ke dřezu, vylil původní vodu, vypláchl sklenici a natočil do ní čerstvou.