Na konci duhy

49. kapitola

Severus prudce otočil hlavu ke dveřím. Podíval se na hodiny a zamračil se. Bylo téměř k půlnoci. Nechápal, kdo by ho mohl takhle pozdě otravovat. Se snůškou peprných poznámek na jazyku se rázně rozešel otevřít dveře. Rozšířil oči překvapením, když za nimi spatřil zrzavého anděla, jak podél nich klesá k zemi. Ve vteřině ji zachytil a zvedl do náruče. Dveře se za ním zavřely a on ji rychle donesl k pohovce, na kterou ji položil. Constance zrychleně oddechovala. Nebyla schopná otevřít oči. Ten noční výlet jí ubral mnoho sil. Klekl si na zem a chytil ji za ruku. Byla chladná jako led. Odhrnul jí vlasy z tváře. Po čele se jí rosily krůpěje studeného potu.

„Co tě to napadlo?" zeptal se jí tiše. Ztěžka otevřela oči a zabodla do něj svůj hněvivý pohled. Hruď mu najednou chtěla explodovat. Přesně tady tomu se chtěl vyvarovat. Velký černý smrtijed byl najednou jako malá bezbranná figurka. Tělem se mu rozlil zahanbený pocit, který ho nechtěl opustit. Nenáviděla ho. Věděl to, ale přes to doufal, že to tak není. Teď věděl, že doufal zbytečně.

„Proč..." zachraptěla ztěžka.

„Já..." Nevěděl, co ji na to má odpovědět. Prostě nevěděl. Uhnul pohledem, nedokázal ho vydržet.

„Proč jsi za mnou nepřišel?" zeptala se ho vyčítavě. Severus k ní stočil překvapený pohled. Zkoumavě se jí zahleděl do očí. Obával se jich, ale teď si je musel prohlédnout. Nebyla v nich nenávist, ale vztek. Otazníky a neštěstí.

„Já... já nemohl," vydechl zahanbeně.

„Nemohl nebo nechtěl?" vyštěkla po něm a zapřela se na lokti.

„Obojí," zavrčel se skřípěním zubů.

„Ty zbabělý bastarde!" vykřikla po něm a uhodila ho pěstí do ramene. Otočil hlavu a nastavil jí tvář. Zasloužil si to. Měla pravdu. Zasáhla ho ještě jednou do hrudi a do krku, než jí ruka klesla zpět na pohovku a hořce se rozplakala. „Nenávidím tě!" zakřičela přidušeně mezi vzlyky a znovu se po něm ohnala. „Nenávidím!" zaškytala, než ji nakonec ruku zachytil a přitáhl si ji k sobě. Snažila se mu vymanit, ale téměř to ani nebylo poznat. Celé tělo měla zesláblé. Kdyby chtěl, mohl by s ní udělat cokoliv. Zabořila mu tvář do pyžama a hlasitě štkala. Svezla se z pohovky k němu na zem. Pevně ji objal a opřel si bradu o temeno její hlavy.

„Odpusť mi," zašeptal téměř neslyšně po chvíli. Ona ale slyšela moc dobře. A moc dobře si byla vědoma toho, že on o odpuštění nikdy nežádal. On ne. Její vzlyky utichaly, tělo se jí otřásalo pláčem čím dál tím méně. Nakonec se od něj odtáhla a zvedla k němu své zrudlé a napuchlé oči. Hlasitě polkla. Utápěla se zas a znovu v onyxové černi jeho vlastních očí.

„Jenom Merlin ví, jestli tě víc nenávidím nebo miluju, Severusi Snape," zasípala odevzdaně. Pomalu mrkla, těsně před tím, než se mu vysílením svalila do náruče. Tělo se jí uvolnilo. Nechala se obejmout jeho silnými pažemi. Dech se jí vyrovnal a zklidnil. Necítila k němu žádnou zášť za to, co se stalo. Moc se obávala setkání s ním. Jestli bude vůbec schopná s ním mluvit. Jestli se jí nevybaví všechny zlé vzpomínky. Jenže se tak nestalo. Měla strach, že se ho nebude schopná ani dotknout. Že k němu ucítí odpor. Nebylo tomu tak. Naopak. Cítila se v jeho náruči v bezpečí. Byla si jistá, že teď by jí nebyl schopen ublížit nikdo na světě. Schoulila se v jeho objetí ještě víc a zavrtala se do každičkého volného místečka kolem jeho těla. „Nepouštěj mě," zavrněla unaveně a zapřela se tváří ještě víc o jeho hrudník. Severus si povzdechl. Ulevilo se mu. Opravdu se mu ulevilo. Neodsuzovala ho, ani se od něj nedistancovala. Pevně ji držel a nechtěl ji pustit. Bál se, že jakmile by to udělal, rozplynula by se mu v obláček páry. Nevěděl, proč si to myslel, jenom z toho měl strach. Dnes ji nehodlal nechat samotnou a sebe také ne. Zajistil ji rukama a zvedl se s ní ze země. Opatrně ji položil na postel a lusknutím prstů z ní svlékl plášť. Automaticky se zachumlala pod deku a objala rukama polštář. Milovala vůni jeho povlečení, která se mísila s vůní jeho oblečení. Sám potom vklouzl pod přikrývku na druhé straně a přisunul se těsně k ní. Pustila polštář a stále se zavřenýma očima se k němu přitulila. Připadalo jí to tak přirozené. Nemusela ani nad ničím přemýšlet. Položila si hlavu na jeho rameno a objala ho rukou přes břicho. Hladil ji po paži, zádech a vlasech. Chtěl ji ochránit před celým světem. Už ji nikdy nechtěl pustit z dohledu. Sám ale věděl, že bude muset. Teď si ji ale ubrání před kýmkoliv a čímkoliv. „Ne..." vydechla už z polospánku. Severus se na ni podíval a něžně ji políbil do vlasů. „Pořád tě miluju víc, než tě nenávidím," hlesla. „Odpouštím ti," vydechla už téměř nesrozumitelně. Zmijozel zavřel oči a zhluboka se nadechl. Ta slova byla jako pohlazení po jeho zmučené duši.

„Spi," zašeptal jí do vlasů a přikryl ji dekou až po krk. Stále byla ledová jako kámen. Jeho slova už neslyšela. Zesláblost a únava ji dohnaly. Profesora lektvarů také. Konečně po tolika dnech usnul klidným a hlubokým spánkem.

„Albusi!" zaznělo před soukromými komnatami bradavického ředitele. Hlas madam Pomfreyové se rozléhal za jejich zavřenými dveřmi. Brumbál ztěžka otevřel oči, byť už jenom dřímal. Věk ho pomalu začínal dohánět. Co mu jeho bolavé klouby dovolily, vyhrabal se z pod přikrývek a spěšně se vydal za hlasem hradní lékouzelnice. Bušení neustávalo, ba dokonce sílilo. Bělovlasý muž mávl rukou, aby se dveře otevřely. Jakmile se tak stalo, Poppy vpadla do místnosti. „Je pryč!" vypískla naléhavě. „Zmizela!" Brumbál položil kouzelnici dlaně na ramena.

„O kom to mluvíte, Poppy?" pozvedl tázavě obočí.

„O Constance, přece!" Brumbál se na chvíli podíval do prázdna za ženinými zády a letmo se usmál.

„Ale nezmizela," a pustil ji.

„Tak kde je?" nehodlala lékouzelnice skončit ve svém výstupu.

„Je v dobrých rukách, nebojte se. Nic se jí nestane," a nespolečensky si zívl. Protáhl si krk a poškrábal se pod svou noční čapkou.

„Je ještě tak slabá, Albusi!" trvala si Poppy na svém a rozhodila nechápavě ruce.

„Nebojte se, ještě dnes ji budete mít zpět, věřte mi," a vesele na ni mrkl.

„Ale co když ji..."

„Nikdo ji neuvidí," přerušil ji mávnutím ruky ředitel. „Postarám se o to," a kývl na důraz.

„No, dobře," prskla madam Pomfreyová a s neidentifikovatelným mumláním se odebrala zpět na ošetřovnu. Brumbál se podíval na hodiny. Pokrčil rameny a šel se uložit zpět do svého vyhřátého lože.

Severus sebou trhl. Connie se k němu stále tulila a tiše oddechovala. Položil jí prsty na hřbet ruky. Byla o poznání teplejší. Ohlédl se po světélkujících hodinách na zdi. Pevně sevřel rty. Byl pravý čas, aby ji nepozorovaně protáhl zpět na ošetřovnu. Lehce s ní zatřásl, aby se probudila. Jenom zamručela a zavrtěla se. Jal se ji tedy vzbudit naléhavěji. Když sotva otevřela oči, střetla se s těmi jeho.

„Už?" zeptala se zklamaně. Jenom mlčky přikývl. Hlasitě si povzdechla a vyhrabala se z pokrývek. Oblékla si sněhobílý plášť a rozešla se ke dveřím. První kroky provedla celkem jistě, při následujících ale poklesla v kolenou. Ihned ji podepřel a doprovodil ji do obývacího pokoje. Přehodil si přes sebe také plášť. „Kam jdeš?" zamračila se překvapeně.

„Doprovodit tě. Vždyť sotva chodíš," zavrčel rozladěně.

„Zvládnu to," odsekla mu panovačně.

„O tom velmi pochybuji. A neodmlouvej," umlčel ji gestem ruky, když se nadechovala k další námitce. Nakonec mlčky rezignovala. Prošli chodbami, jak nejrychleji jí její stav dovolil. Udýchaná a slabá si sedla na postel. Shodila ze sebe plášť a znovu se zachumlala pod deku. Věděla, že ještě usne, i když by byla radši úplně někde jinde. Posadil se vedle ní a čekal, dokud se jí víčka nezavřou a ona opět neusne. Díval se na ni. Na její nádherné rysy, běloskvoucí pleť a žhavé rudé kadeře. Přejížděl jí palcem po ruce a užíval si každičký okamžik, který si ji mohl prohlížet. Když si byl jistý, že se odebrala do říše snů, již klidněji se mohl vrátit do svých komnat a začít se připravovat na nový den, plný týrání studentů, odebírání bodů a udílení školních trestů. Nebo ne?