Na konci duhy

28. kapitola

Zastavil se na vteřinu mezi dveřmi. Na tváři se mu objevil nenávistný výraz. Pevně stiskl zuby. Ze rtů se mu vytvořila jenom tenká linka. Měl za to, že je na cestách a ještě velmi dlouho ho neuvidí. Mýlil se. Navzájem se propalovali pohledem. Soutěžili, kdo z nich by zabil více.

„Severusi," vytrhl ho z vražedných myšlenek Brumbálův hlas. Vešel do místnosti, ale nespouštěl z něj oči. Postavil konvici na stůl a jal se zaujmout místo u krbu. Byl to už jeho zvyk.

„Kdybys mohl, zabil bys mě jenom pohledem, že je to tak, Snape?" zeptal se ho tmavovlasý muž posměšně.

„Tak by sis měl dát pozor. Jednou bych tě mohl překvapit," procedil Zmijozel skrz zuby.

„Ale no tak, Remuse nesnášíš stejně, jako mě," zašveholil a se škodolibým úsměvem se zadíval na svého kamaráda.

„Stále se nic nezměnilo, Blacku. Jsi stejně zaostalý, jako jsi byl vždycky," odvětil mu Severus s hraným klidem.

„Za to ty jsi sežral moudrost světa, co?!" Sirius prudce vstal z křesla a chtěl proti němu vystartovat.

„To už by stačilo!" okřikl oba muže bradavický ředitel. „Teď máme na starosti důležitější věci, než ty vaše žabomyší války." Albus mávl hůlkou, aby se do připravených šálků nalil čaj z konvice. Každý uchopil jeden z hrnků. Ještě jednou se na sebe oba muži nenávistně zadívali. Severus se opřel o kraj krbové římsy a Sirius se opět usadil zpět do křesla. Constance se po očku zkoumavě zahleděla na svého černovlasého kolegu. Nikdy ho neviděla v takovém rozpoložení, ani když ho sama rozčílila ztrátou milovaného řetízku. Nyní by ho nařkla i z toho, že se třese. Nakonec otočila hlavu k muži, sedícímu v křesle. Sirius Black. Slyšela o něm. Na ministerstvu byl zápornou legendou, když ale vstoupila do Fénixova řádu, dozvěděla se o jeho nevinně. Nikdy ale neměla tu možnost se s ním seznámit nebo ho zahlédnout. Až teď. Neena všechny se zájmem pozorovala. Všemu naslouchala, nenechala si utéct jediné slovíčko. Dychtivě očekávala důvod jejího únosu, který se nakonec nezdařil. Nechápala, proč by šestnáctiletá dívka, jakou byla ona, měla být pro někoho důležitá.

„Neeno," oslovil ji starý muž. „Jsem Albus Brumbál. Ředitel bradavické školy čar a kouzel a přítel tvých rodičů," a zadíval se na ni přes své půlměsíčkové brýle. Dívka rozšířila oči. Měla tolik otázek. Chtěla vědět, jak se rodiče mají, proč ji opustili, proč ji nechali odvést do hlubokých lesů. Zalapala po dechu. Nevěděla, kterou otázku má položit jako první. Brumbál ji gestem ruky zarazil. „Osoby v této místnosti znáš. Měla jsi možnost s nimi strávit nějakou dobu. Věřím, že jsi s nimi vycházela a nalezla jsi k nim důvěru." Brunetka sklopila zrak a neznatelně kývla. „Dobře, tomu jsem velice rád. Určitě by ses chtěla dozvědět, co se děje," a povzbudivě se na ni usmál. Dívka prudce zvedla hlavu a horečně jí pokývala. „Tví rodiče pro mne byli vždy opravdovými přáteli a vždy mi se vším pomáhali. Kdysi dávno jedno malé děvčátko přišlo o matku i otce a oni ji s láskou přijali mezi sebe."

„Cože?" pípla Neena téměř neslyšně. „Chcete říct, že moji rodiče, nejsou moji... rodiče?" zajíkla se. Brumbál mírně kývl hlavou. Connie sklonila hlavu a nasucho polkla. „Čí jsem tedy dcera, pane Brumbále?" zeptala horečně se zdvihnutým obočím.

„Toma Raddlea a Bellatrix Lestrangeové, Neeno," řekl naprosto zřetelně konejšivým hlasem.

„Cože?" zahřměl Sirius a vytřeštěně si prohlížel dítě své sestřenice a Pána zla.

„Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit přece nemá potomka," zamračil se Arthur. Neena rozšířila oči. Jména obou jmenovaných jí vůbec nic neříkala, ale přirovnání, které vyslovil pan Weasley moc dobře znala. A ji přece chtěli unést Smrtijedi.