Na konci duhy

40. kapitola

Večeře skončila. Všichni si velmi dobře pochutnali. Někteří nebyli ani schopni vstát a těžce odfukovali. Nakonec se od stolu přemístili do pohodlných sedaček a křesel. Děti se uvelebili u krbu a začali s rozbalováním dárků. Constance se uchýlila do soukromí temného kouta, aby si nepřipadala jako hlupák, když nepřinesla ani jeden dárek. Vůbec ji nenapadlo, že tu bude taková spousta lidí, a že si navzájem věnují dárky. Ale nakonec zjistila, že nebyla samotná. Dokonce několik dárečků sama obdržela, ale vůbec netušila, od koho by mohly být. Přesto měla ohromnou radost. Všichni spolu vesele diskutovali a těšili se ze svých dárků, když najednou sebou obě dvojčata trhla. Synchronizovaně k sobě oba muži stočili pohledy s kamennými výrazy. Severus kývl a pohodil hlavou směrem ke dveřím obývacího pokoje. Brumbál jejich počínání ihned zaregistroval a střetl se se Severusovým pohledem. Pochopil okamžitě a následoval je do kuchyně. Elektra i Connie se za nimi, nezávisle na sobě, zvědavě ohlížely. Oba černovlasí kouzelníci se otočili k bradavickému řediteli a vyhrnuli si rukáv. Znamení zla se tučně rýsovala na jejich předloktích.

„Je to tady," zavrčel Severus a prudce si stáhnul rukáv zpátky k zápěstí. „Nemohl si vybrat lepší příležitost, než na Štědrý den," zasyčel rozčileně a opřel se o kuchyňskou linku.

„Já půjdu," nabídl se Sidonius, a také rukáv vrátil na původní místo. Severus zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl.

„Děkuji ti, Side, ale tohle musí Severus absolvovat sám," vložil se do jejich hovoru Brumbál. „Přece jenom pouze on zná veškeré podrobnosti, a co se týče setkání tváří v tvář s Pánem zla, nikdy bys v tom neměl figurovat přímo ty," řekl starý muž klidně a konejšivě.

„Hm, dobře, jak myslíte, mistře," kývl na souhlas Sidonius, bylo ale poznat, že je rozladěný. Viditelně se těšil na akci. To Severus nechápal. Nikdy nezažil nic hnusnějšího, než stát vedle Voldemorta, a čelit jeho náladám a rozhodnutím. Nedej bože, když ho chytl záchvat zuřivosti. Nenáviděl ho. Tak, jak ho před tolika lety obdivoval, ho teď nesnášel. I když on neměl rád téměř nikoho, ale jeho obzvlášť. Stejně jako toho Potterovic spratka. Pořád byl ale Lilyin syn. Nejenom toho arogantního blba. Ale ne, Voldemorta nenáviděl víc. A jestli ho mají poslat do věčných lovišť navždy, bude to velká fuška. A pokud to přežije, bude opravdu rád. Ale s tím se nedalo nic dělat. Věděl to moc dobře. Už předtím, když přestoupil na druhou stranu.

„Postarej se o Elektru," nakázal Severus bratrovi. „Až bude chtít jít domů, přesuňte se krbem, jasné?" a významně se na něj zadíval.

„Jasné, jasné," ušklíbl se Sidonius a založil si vzdorovitě ruce na hrudi.

„A ani slovo!" upozornil ho ještě.

„Copak jsem nějaká drbna?" prskl uraženě mladší z bratrů.

„Jeden nikdy neví," ušklíbl se Zmijozel a chystal se k odchodu. Nakonec se otočil ještě k Brumbálovi. „Až to skončí, vrátím se do Bradavic. Tedy... doufám," zavrčel podrážděně.

„Budu na tebe čekat, synu," kývl ředitel na souhlas a nechal ho projít. Severus se vrátil k Elektře a vysvětlil jí, že musí odejít v neodkladné záležitosti, ale že jakmile bude moci, přijde za ní. Plavovláska se ho zbytečně neptala. Věděla, že to nemá smysl. Pokud nechtěl, nic jí neřekl. Constance se na ně dívala. Poznala, že se něco děje. Zvlášť, když odešli oba bratři a Brumbál. Nenápadně vstala a nepozorovaně prošla na chodbu. Vystoupala schody a pozorovala dění pod sebou. Severus nakonec za několik okamžiků vyšel na chodbu. Přehodil si přes ramena plášť s kapucí, když začala sestupovat schody.