Na konci duhy

12. kapitola

„Nemůžeme nějakým způsobem poslat Brumbálovi zprávu?" zeptala se zrzka nešťastně zmijozela. „A jestli ne," bouchla pěstí do stolu, „tak proč ne?!" zazněl její hlas do ztichlé kuchyně. Severus na ni shlížel s ležérně pozvednutým obočím a přitom zakusoval kus pečiva.

„A jak byste chtěla naše separé zrušit?" zeptal se jí úplně klidně, až ji to vyvádělo z míry. „Je jasné, že nemá proniknout nic sem, ani odsud."

„A co kdybyste to nepřežil?" vznesla otázku, která chvíli visela ve vzduchu.

„Tak byste mě dala na chvíli k ledu a musela byste to nějak zvládnout," pokrčil lektvarista rameny.

„Jak můžete být tak klidný? Sotva lezete a vůbec vás to nevyvádí z míry," zamračila se na něj Connie.

„Tak za prvé, jenom lehce kulhám a za druhé léčivý lektvar celkem pomáhá. Už to téměř nebolí," a ukousl si dalšího sousta. Oproti ženě se ládoval hlava nehlava. Ona měla nervy, on byl na její vkus až moc klidný. Podezírala ho, že užívá i nějaký jiný než jenom léčivý lektvar. Ale nedivila se mu. Po té léčivé kúře potřeboval doplnit živiny. Už to byly tři dny, co se dával dohromady a konečně se mu začala vracet jeho bledá barva. Chápala, že má hlad. Ona ale chuť k jídlu neměla téměř žádnou.

„Ale jestli se nedostanete co nejdříve k lékouzelníkům, budete mít díru v noze do konce života," pokračovala dál.

„O jednu díru víc nebo míň," pokrčil rameny. „Po čase si zvyknete mít pár šrámů. A věřte mi, že ty fyzické nejsou to nejhorší," věnoval jí jeden ze svých důležitých pohledů.

„Jak můžete být tak klidný?" naklonila hlavu na stranu a zapíchla do něj své zelené oči.

„Život vás naučí," vyhnul se jim a natáhl se pro kousek okurky. „Tak přiznejte, že odsud chcete vypadnout a nemusíte hledat způsoby, jak mne co nejrychleji dostat k lékaři," oznámil jí jakoby mimochodem. Constance zalapala po dechu.

„Myslím jen a pouze na vaše dobro," prskla po něm.

„Jistě," a významně pohnul obočím.

„Myslím to vážně," zakabonila se a věnovala mu jeden ze svých zamračených pohledů.

„A proto byste mne ještě před nedávnem nejradši shodila ze skály, že?" zacukaly mu koutky úst.

„To bylo za jiných okolností."

„Vážně? Poučte mne," mávl ledabyle rukou.

„To jsem vás... nepotřebovala," hlesla téměř neslyšně. Severusovi se objevil na obličeji samolibý škleb.

„To bolí, že?" protáhl sladce.

„Dejte pokoj, nebo vám udělám díru ještě někde jinde," a pozvedla varovně hůlku.

„To by vám strach nedovolil," zašeptal.

„Myslíte, že se vás bojím? Zase si tak nefanděte, profesore."

„Ale měla byste, víte?" zadíval se na ni tak zvláštním pohledem, až jí přeběhl mráz po zádech. Kdyby ho neznala, a že ho taky doopravdy neznala, ten strach by dostala. Už chápala, proč z něj mají studenti takový respekt. Pokud se to tedy dalo tak nazvat.

„Přiznejte se. Vy potají sosáte uklidňující lektvar." Zapřela se do opěradla židle a založila si ruce s hůlkou na prsou. Severus přestal kousat své sousto a nahrubo polkl. Zadíval se jí do očí a ani se nehnul. Semkla rty do úzké linky, povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Je mi to jasné. Víte, že se má užívat jenom krátkodobě."