Na konci duhy

15. kapitola

Propalovala ho pohledem. Na co že se to ptal? Vůbec ho nevnímala. Tedy, nevnímala jeho otázku. Vřelo to v ní. On ji vysloveně provokoval a myšlenky se jí točily úplně kolem jiných věcí, než bylo vaření. Nejradši by se na něj vrhla. Otázkou bylo, co by s ním udělala raději. Jestli ho zabila, nebo povalila na zem a provedla s ním to, co si zasloužil. Rychle zamrkala.

„Máte nějaké speciální přání?" snažila se zahnat chlupatou myšlenku a pozvedla obočí. Ten jeho uhrančivý výraz se jí přestával líbit. Dostával ji do situací, ve kterých být nechtěla. Zalechtalo ji v podbřišku a ona musela hodně zatnout zuby. Ležérně naklonil hlavu na stranu a na tváři se mu rozlil jemný úsměv. Věděl, co se s ní děje. Nebyl vůbec hloupý. Líbilo se mu ji provokovat. Tedy... líbilo se mu to v danou chvíli. Bez účinku uklidňujícího lektvaru by se ničeho takového nedopouštěl. Zatracený lektvar... nebo ne? Odvrátila od něj pohled a roztřesenýma rukama se natáhla pro prkénko a nůž. Sevřela jeho rukojeť a zavřela oči. Stále se na ni díval. Nakonec se odstrčil od linky a loudavým krokem se rozešel do spíže. Chvíli se v ní přehraboval, než vytáhl balíček špaget, a vítězoslavně se na zrzku zahleděl. Beze slova kývla a nesměle se usmála. „A jaké? Špenátové, boloňské, sýrové..." poslední slovo zašeptala, když se k ní opět přiblížil a ona nasála jeho vůni. S přímým pohledem do jejích očí jí podal balíček těstovin a rty mu pohrál záhadný úsměv.

„Udělejte to, na co máte sama chuť," zavrněl tiše, ale zřetelně.

„Na co já mám sama..." zopakovala jeho slova zastřeným hlasem. Zvedla bradu a odhodlaně se na něj zadívala. Vytrhla mu balíček z ruky a rázně se otočila k lince. Srdce jí bilo o překot. Jako kdyby chtělo vyskočit z hrudi. Postavil se těsně vedle ní a mávl rukou. Před nimi se ocitl prázdný hrnec. „Tvrdil jste, že umíte vařit i bez kouzel," rýpla si do něj s ušklíbnutím.

„Zajisté, nevěděl jsem, že to myslíte až tak doslova," pokrčil kouzelník rameny.

„V tom je to „kouzlo", profesore," poznamenala jízlivě a uchopila hrnec do rukou. Přešla ke dřezu a začala ho naplňovat vodou. Se zájmem si ji prohlížel. Cítila na sobě jeho pohled, ale snažila se působit klidně. Uvnitř sebe ale sehrávala boj. Odhodlala se ale nenechat se vykolejit. Neopětovala jeho pohled a přešla ke sporáku, kde hrnec postavila nad plamen, aby se mohla začít voda vařit. Vrátila se zpět k pracovní ploše a zapřemýšlela, na který typ špaget má vlastně chuť. Nakonec se přemístila k lednici a otevřela ji. Ze šuplíku na ni vykouklo mleté maso, neváhala tedy ani chvilku. Ze spíže ještě ukořistila cibuli, česnek a koření a zaujala opět místo u prkénka. Natáhla se pro menší nožík a podala ho s paličkou česneku Severusovi. „No, tak se předveďte, kolego," a škodolibě se na něj usmála. Opětoval její škleb a převzal si zeleninu i nástroj k loupání. Zaujal pozici vedle ní a zapřel se do palice. Česnek zalupal. Uznale kývla hlavou a jala se sama oloupat cibuli. Jak brzo měla možnost zjistit, nebyl to zrovna nejlepší nápad. Měla to udělat naopak. Slzy jí tekly z očí jak krokodýlovi a ona se cítila nejméně trapně, ne-li ještě hůř. Při krájení už téměř neviděla. Co tohle bylo za zabijáckou cibuli? Když Severus dokončil své olupování stroužků česneku, se zadostiučiněním se zadíval na Constance. Měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy, i když směšně vůbec nevypadala.

„Ale no tak, slečno Vall, nebojte se, však se odsud ještě dostaneme. Není přece třeba plakat," řekl jí naoko povzbudivě. Šlehla po něm ohnivým pohledem. Její rudé oči ho probodly a tváře napuchlé od tekoucích slz se napjaly, jak zatnula zuby. Jeho tvář zvážněla. Zezadu k ní přistoupil a převzal si nůž z její ruky. Prsty druhé ruky si přidržel nedokrájenou cibuli a začal do ní dělat pravidelné zářezy. Opřel se svým tělem o ženina záda. Connie se zapřela do jeho těla a založila si ruce na hrudi. Zavřela oči a snažila se zahnat nesnesitelné pálení. Vnímala Severusův dech u jejího ucha, ze kterého jí přebíhal mráz po zádech. Když uslyšela známý zvuk položeného nože, otevřela oči. Poodstoupil od ní, uchopil ji za ramena a otočil ji k sobě. Zadívala se na něj rudýma očima, s nečitelným výrazem ve tváři. Ta čerň jeho očí byla nesnesitelná. Tak se v nich ztrácela. Položil jí dlaně na tváře a palci jí setřel slzy. Dívala se na něj, neuhnula ani jednou. Dusot ze schodů je ale vytrhl z jakýchkoliv myšlenek. Neena se objevila ve dveřích v okamžiku, kdy se na ně zrzka zadívala svýma červenýma očima přes profesorovo rameno. Dívka zamrzla na místě.