Na konci duhy

10. kapitola

Bouře neustávala. Už to byla hodina, co začala, a Severus se stále nevracel. Constance nervózně přecházela po obývacím pokoji a ožižlávala si konečky prstů. Téměř každou chvilku sledovala na hodinách přibývající minuty a těkala očima po dveřích hlavního vchodu. Neena seděla na koberci před krbem s překříženýma nohama a nechala si hřát rozdělaný oheň do zad. Během několika hodin se ochladilo nejen venku, ale i v chatě.

„Nebojte se," protrhla dívka ticho. „Určitě se jenom někde schovává před deštěm. Je přece velmi schopný a není hloupý. Sami jste to říkali," a povzbudivě se na Connie usmála. Ta se na ni zahleděla svýma zelenýma očima a založila si ruce na hrudi.

„Máš pravdu," rozhodila jimi a žuchla sebou na pohovku. „Co se stresuju. Není žádné ořezávátko a určitě jenom čeká v nějaké skrýši, až ta čina přejde." Natáhla se pro noviny, které si ještě za celý den nestačila přečíst, a otevřela je na první stránce. Nebyla ale schopná číst. Stále se dívala na stejné místo a přemýšlela. Neena skládala puzzle, které milovala už od dětství a přála si je mít i zde, aby zabila neubíhající dlouhé chvíle. Uplynula další hodina. Z myšlenek Constance vytrhlo další hlasité zaburácení hromu, které ji zamrazilo až do morku kostí. Prudce vstala a odhodila noviny na stůl, ze kterých nevyčetla ani řádku. Přepadla ji lehká panika. Kdyby se mu opravdu něco stalo, co by měla dělat? Nemělo se nic stát, a když, tak měli zasahovat společně. Neena ji sledovala se zaujetím. Měla představu, co se jí honí hlavou.

„Nechcete ho jít hledat, že ne? Neznáte to tu, ještě se sama ztratíte. Nemůžete mne tu nechat samotnou," řekla s obavami v hlase. Constance se na ni pichlavě zahleděla.

„Je to víc jak dvě hodiny, Neeno," povzdechla si. „Déšť už není tak silný, mám špatný pocit," a pozvedla obočí.

„Ale..." zazoufala si dívka.

„Jsi velká holka, na chvíli to tu zvládneš," přerušila ji zrzka. „Pokud mu nic není, jsme hned zpátky, pokud ne..." a kousla se do rtu. Tuhle alternativu si radši připouštět nechtěla. „Vrátím se o trochu později. Tak jako tak, jsi tu v bezpečí. Zalez si do pokoje, zamkni se, zabezpeč se a všechno bude v pořádku, uvidíš," a začala se oblékat. Původně si říkala, že si pláštěnku balit nebude, jelikož ji nebude potřebovat, teď za ni byla vděčná. Kouzelný deštník by jí byl k ničemu. Kývla na dívku, aby se odebrala do svého pokoje. Ta s obavami v očích vstala. Constance už jenom slyšela cvaknutí zámku u jejích dveří. Povzdechla si a otevřela hlavní vchod. Vítr foukal čerstvě, ale už nebyl tak moc silný, jako před několika hodinami. Stále pršelo, ale již ne tak prudce, i když déšť byl pořád celkem vydatný. Bouře se začínala přesouvat, už nebyla přímo nad nimi.

„Profesore Snape!" zavolala do lesa, ale šumění stromů pohltilo její hlas. Uvažovala, že si přiloží hůlku k hrdlu a použije Sonorus, ale na druhou stranu se jí to nezdálo úplně bezpečné. Co kdyby náhodou. Rozhlédla se z verandy kolem. Uvažovala, kterým směrem mohl jít. Les byl rozlehlý, nevěděla, kde by ho měla hledat. Blesklo jí hlavou, že to nebyl zas tak dobrý nápad. Nakonec se rozhodla. Sešla ze schodů a vydala se doprava.

Severus se zapřel na loktech. Okolí osvítil nový blesk. Snažil se nahmatat svoji hůlku, ale bezvýsledně. Znovu se spustil do listí a přejel si rukama po obličeji, než mu došlo, že je má zbrocené krví. Snažil se racionálně uvažovat, i když ho pohltil lehký šok. Necítil bolest, jenom tepot. Měl zasaženou stehenní tepnu. Pokud štěpek vytáhne, vykrvácí. Kdyby jenom věděl, kde má tu zatracenou hůlku. Natáhl ruku a snažil se soustředit ze všech sil. Bez ní byl bezmocný. S ní už mohl něco vymyslet. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a znovu vydechl. Vnímal studené kapky, které mu dopadaly na obličej, snažil se je ale ignorovat. Znovu nádech a výdech. Pozvedl ruku v zápěstí, zakroutil jí a šlehl prsty. Kousek od sebe uslyšel zašramocení listí. Úlevně si vydechl. Znovu. Nádech, výdech, zakroutit a šlehnout. Kdyby mu nic nebylo, bezhůlková magie by fungovala na jedničku, takhle byl ale zraněný, oslabený a ta zatracená bouřka mu narušovala jeho auru. Hůlka mu sice nepřistála v ruce, ale dopadla mu k boku. Lepší než drátem do oka. Tu chvíli bez ní si připadal jako nahý. Pevně ji uchopil, aby se mu opět neztratila. Snažil se posadit, ale jakmile se pohnul, to samé udělala větev. Vykřikl bolestí, jak se mu tříska zaryla do masa, a dopadl zpět na zem. Byl promočený na kost, a to tam ležel teprve čtvrt hodiny. Hlavou mu bleskla myšlenka nachlazení jako trám a jestli si vůbec s sebou přibalil léčivý lektvar. V duchu se ušklíbl. Opravdu důležitá úvaha v této situaci. Teď se musel soustředit na záchranu vlastního života, až potom bude čas na blbosti. Zatížil víc levý bok a pokrčil pravou nohu. Pozvedl pravou ruku s hůlkou a jemně s ní mávl. Vylétl z ní modro-oranžový záblesk a zakousl se do větve nad štěpkem. Ta se zlomila a odpadla vedle muže, který zavyl bolestí. Znovu dopadl do olezlého listí a těžce oddechoval. Znovu udeřil hrom s bleskem a osvítil místo, kde ležel. Stromy, stromy, nic než stromy. Švihl hůlkou a rozsvítil tak na jejím konci světlo. Zvrátil hlavu a díval se vzhůru nohama za sebe, co se kolem něj nachází. Obkroužil tak hlavou půlkruh, ale neviděl nic víc než kmeny, chroští, listí, jehličí. Hlasitě si povzdechl a rozepl si kabátec. Uvolnil přezku pásku u kalhot a namáhavě si ho vytáhl z poutek. Špičku opasku si zastrčil pod zraněnou levou nohu a na druhé straně ji vytáhl. Poslepu nahmatal přezku a zasunul konec pásku do něj a utáhl. Zaskučel, ale nic jiného mu nezbylo. Potřeboval tepnu zaškrtit, měl to udělat už dávno, a tohle bylo jednodušší, než se vysilovat kouzly. Znovu se zapřel na loktech. Celou váhu přenesl na ten levý, aby si pravou rukou mohl posvítit na místo před nohama. Obkroužil světelným kuželem z hůlky druhý půlkruh a zastavil se na dvou hodinách. Byl tam vyvrácený strom, jehož kořeny trčely do vzduchu i se zeminou. Vytvářely tak primitivní střechu. Už se tam jenom dostat a přečkat tu nejhorší smršť a potom ještě vyřešit, jak se dostat zpátky do chaty. Ještě že si udělal značky. Nebyl si úplně jistý, jak by se jinak dokázal vrátit. Snažil se postavit, ale ať se snažil, jak chtěl, zraněná noha mu vypověděla službu. Kdyby ho bolela, dokázal by tu bolest přeřvat, ale když se na ni nedokázal postavit, jelikož ji necítil, nepomohl by mu celý jekot světa. Jestli se odtud dostane, aniž by vykrvácel, bude to úspěch. Přetočil se na pravý bok a snažil se co nejmenší cestou bolesti otočit hlavou k vyvrácenému stromu. Po několika pokusech se mu to povedlo. Znovu si lehl na záda a zapřel se na loktech. V ruce křečovitě svíral hůlku, aby ji neztratil a aby měl kolem sebe trochu světla. Na to, že bylo odpoledne, mu přišlo, jako kdyby byla půlnoc. Tma jako v... kobce. Odstrkoval se pravou nohou a lokty posunoval dozadu. Levou nohu za sebou táhl jako na špagátku. Udýchaný a vysílený se konečně ocitnul pod kořeny. Konečně na něj nepršelo, i když to prakticky bylo jedno. Promočený byl až na kost, začal se třást zimou. Nemyslel si, že by uschnul, navíc byl tak slabý, že použít vysoušecí kouzlo by ho mohlo stát vše. Na druhou stranu pořád lepší, než být stále a stále smáčen prudkými mokrými kapkami. Opřel hlavu o vytvořenou stěnu z kořenů a hlíny a zavřel oči. Jak by teď spal! Jenom na chvíli si odpočinout... Ne! Prudce oči otevřel. Nesměl usnout. Jakmile by to dovolil, už by se nemusel probudit, a tak lacino se nedá. Pohrával si s myšlenkou, že vyčaruje patrona, ale nakonec ji zavrhl. Nesměl dopustit, aby Neena zůstala sama. Zavázal se jí poskytnout ochranu, a ta byla splněna pouze tehdy, když tam byl alespoň jeden schopný a zkušený kouzelník. Ne, musí si poradit sám. Není přece žádný žabař, na něco přijde. Až přestane pršet, pokusí se dostat zpět. Trochu si odpočine, nabere síly a pak se uvidí. Tak! Otočil si límec promočeného kabátce ke krku. Jenom neusnout...