Na konci duhy

52. kapitola

Okny začaly prosvítat první paprsky slunce. Celou noc nezamhouřil oko. Ani se necítil unavený. Stále jím cloumal vztek, i když chvíle s Constance ho uklidňovaly. Seděl a opíral se o pelest postele, zrzka se k němu tulila a v klidu oddechovala. V návalu myšlenek jí stiskl rameno. Víčka se jí zachvěla a matným pohledem se na něj podívala. Zamžourala, aby zaostřila a zavrtěla se.

„Ty nespíš?" zeptala se ho chraplavým ranním hlasem.

„Přemýšlím," zavrčel unylou odpověď.

„Mhm, tak přemýšlej," odvětila mu v polospánku, otočila se na druhý bok a zavrtala se pod přikrývku. Za chvilku už opět slyšel její pravidelné oddechování. Potichu vstal a dopřál si chladnou sprchu, aby trochu rozproudil krev a zároveň se osvěžil. Nebylo to poprvé a zajisté ani naposledy, kdy celou noc nespočinul. Oblékl si pohodlné kalhoty a bílou košili a připravil si pořádně silnou černou kávu, se kterou se nakonec usadil na houpačce před srubem. Netrvalo dlouho a na klíně se mu usadila kočka a u nohou mu ulehl pes. Když se otevřely dveře chaty, a v nich se objevila rozvrkočená zrzavá hlava jeho společnice, už dopíjel poslední studený doušek kávy. „Jak dlouho jsi vzhůru?" položila unavenou otázku a zabalená v dece si sedla vedle něj.

„Ani jsem nešel spát," odpověděl bez pohnutí v hlase. Connie se na něj překvapeně zadívala.

„To myslíš vážně?" pozvedla nechápavě obočí.

„Jistě," sykl podrážděně. „Proč bych ti lhal?" a zamračil se na ni.

„Tak jsem to nemyslela," našpulila rty a povzdechla si.

„Musí to být smrtijed, Con," sdělil jí s pohledem upřeným do nekonečna, aniž by jedinkrát mrkl.

„Cože?" zeptala se s hlasem o oktávu níž a obočí jí vystřelilo vzhůru.

„Ten její milenec," mávl ledabyle rukou a výmluvně se na ženu zadíval. „Musí být smrtijed. Ptala se, co jsem s tebou udělal u Luciuse. Nemohla to jenom tak vědět. Jenom mi vrtá hlavou, který z nich," a přimhouřil zlostně oči.

„Seš si tím opravdu jistý?" položila mu dlaň na stehno.

„Samozřejmě, že jsem," štěkl nepříjemně, až ruku od něj odtáhla. Pevně sevřel víčka a zuby si přejel pro horním rtu. Mrzelo ho, že na ni byl zlý, omluvit se ale neuměl. Naštěstí ho už znala natolik dobře, že to do detailu neřešila.

„Co budeš dělat?" zeptala se ho po chvilce trapného ticha.

„Vůbec nevím. Napadla mě spousta řešení, jedno lepší než druhé," a škodolibě se mu zkřivil koutek úst. „Ale ještě jsem si žádné nevybral," a pokrčil rameny. Prudce vstal, otočil se a opřel se o zábradlí verandy.

„Jestli budeš chtít, tak ti s pomstou pomohu," a propálila ho výmluvným pohledem. Severus překvapeně zamrkal.

„Ty mi to nebudeš vymlouvat?" zeptal se nevěřícně. Constance se jenom potutelně usmála a zavrtěla hlavou.

„Ne-e," a pomalu se zvedla z houpačky.

„Ty moje zkažená profesorko," zavrněl lektvarista, zabořil obličej do jejích vlasů a kousl ji jemně do krku.

„Mám skvělého učitele," zachichotala se a objala ho.

„Takové věci by ses ale učit neměla," zahuhlal s tváří v jejích kadeřích.

„To mi říkáš zrovna ty?" vyprskla pobaveně.

„Očividně," odvětil jí naoko znechuceně.