Na konci duhy

50. kapitola

Seděl ve svém polstrovaném křesle a nepřítomně hleděl do plamenů, které se pod náporem jeho onyxových očí zvětšovaly. Sepjatými konečky ukazováčků si poťukával do rtů. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Navenek byl ledově klidný, uvnitř ho ale spaloval pekelný oheň. Nevěřil tomu. Ať byla vypočítavá jakkoliv, tohle by přece neudělala. Pohrdavě si odfrkl. To sotva. Ale proč? Z jakého důvodu by to chtěla udělat? Znovu uchopil do prstů malý flakónek s čirou tekutinou a s nečitelným výrazem se na něj zadíval. Pevně stiskl zuby a zaskřípal jimi. Už dlouho neměl takovou chuť někoho zabít. Její něžná a konejšivá slova mu pulzovala v hlavě. Tušila to dříve, než on. Ne, on si to nechtěl připustit. Ani, když mu tu skutečnost nastínila. Nevěřil tomu. Ale teď výsledek držel v ruce. Nevěděl, jak se zachovat. Nevěděl, co dělat. Jediné, co věděl, že ji musí okamžitě zdiskreditovat a dozvědět se pravdu. Prudce vstal a nabral si hrst letaxového prášku. Zmizel v zelených plamenech, když zřetelně pronesl jméno jejího bytu.

O 12 hodin dříve

Cítil se šťastně, že tento víkend neměl službu a nemusel dozírat na ty tupohlavce. Předchozí týden si jich užil až až. Vychutnal si snídani a zkontroloval hodiny. Usoudil, že už by mohla být vzhůru. Byly to dva týdny, co již neobývala hrad. Dojedl poslední sousto a s grácií sobě vlastní proplul mezi stoly. Ani jeden zrak se po něm neohlédl, a když, tak aby si ho nevšiml. Nenápadně prošel pozemky, až se ocitl za hradní branou. Zkoumavě se rozhlédl po okolí, než se s lupnutím přemístil pryč. Ocitl se na místě, které už velmi dobře znal. Ať už z minula nebo z tehdejší doby. Procházel mlčky lesní cestou, až najednou mávl hůlkou. Prošel ochrannou bariérou. V dálce uslyšel veselý psí štěkot. Lehce se mu zdvihl koutek úst. Schválně šlápl na malou větvičku, která mu křupla pod nohama. Štěkání ustalo. Severus se zastavil a poslouchal. Pootočil hlavu na pravou stranu a přimhouřil oči. Slyšel tlumené funění za zády. Prudce se otočil.

„Mám tě!" vykřikl vítězoslavně. Nikdo za ním ale nestál. Překvapeně zdvihl obočí a zamrkal. U ruky najednou ucítil horký dech. Shlédl dolů a výmluvně se zadíval na černobílou masu, sedící vedle něj. Našpulil rty a ušklíbl se. „Dobře, dneska jsi vyhrál ty," a podrbal spokojeně vyhlížející německou dogu za uchem. Ta se zvedla a pyšně ladným poklusáváním udělala profesorovi lektvarů předvoj. Vyběhla schody u dřevěného srubu a lehla si k houpačce, která se lehce pohupovala ve vlahém vánku. V tu ránu se otevřely dveře.

„Mephisto, ty čuně jedno šedivé!" ozval se za nimi Connienin hlas. Z malé škvíry vypálilo stříbrně mourovaté odrostlejší kotě a ve vteřině za ním letěla vzduchem zdechlina malého hraboška. „Já chápu, že se chceš pochlubit, ale to mi to musíš tahat až do kuchyně?!" a rázně rozrazila dveře a stoupla si do futer se založenýma rukama v bok. Obličej se jí ale rozzářil, když pod schody spatřila nového návštěvníka. „Severusi!" vyjekla vesele a rychle seběhla schody. Políbila ho na tvář a opět od něj odstoupila. „Kde jsi byl tak dlouho?" a lehce ho pleskla po rameni.

„Nemohl jsem přijít dřív," opanoval jí a letmo jí pohladil po zádech.

„Kávu?" pozvedla obočí v otázce. Černovlasý kouzelník jenom mlčky přikývl. Constance vběhla zpátky do domu. Severus si sedl na houpačku a automaticky začal hladit psa po hlavě. Ten jenom slastně zavrněl. Zrzka byla v okamžiku zpátky s táckem a dvěma šálky horkého nápoje. Postavila ho na stolek před nimi a usadila se vedle profesora.

„Jak to zvládáš?" zeptal se jí po chvíli.

„Když pominu to, že tu musím být, tak celkem dobře. Satan a Mephisto jsou miláčci. Bez nich bych se tu asi utrápila," a pohladila kotě, které jí vyskočilo do klína. „Kdo vybíral ty jejich jména byl asi pěkný jelimán," a vyprskla smíchy. Lektvarista jí věnoval jeden ze svých výmluvných pohledů. Connie jenom vytřeštila oči a zakuckala se právě loknutým douškem kávy. „Promiň, netušila jsem..." a snažila se přestat dusit smíchy. Severus jen mávl rukou.