Na konci duhy

2. kapitola

Sidonius se nenechal přesvědčit, že má nechat Severuse na pokoji. Pokaždé zkoušel jeho reflexy a zvlášť trpělivost. Bradavický profesor už byl na jeho výstřelky zvyklý a nikdy si nemyslel, že se jeho bratr vzdá svých pokusů tak snadno. Oba vypadali stejně, ale moudřejší byl pouze jeden z nich. Tedy... ten si to alespoň myslel. Kolikrát Severusovi Sidonius připadal jako zamrzlý puberťák, kdežto on byl středoškolský profesor s titulem a smrtijedskou minulostí. Mladší ze Snapeů uhodil pěstí staršího do ramene a zakřenil se na něj.

„Auu!" zavyl Severus a rychle si přejel pro kloubu druhou rukou. „Buď laskavě něžný! Dáváš čím dál tím větší rány," a zamračil se na své dvojče. To se pyšně napřímilo, že téměř povyrostlo o dva metry, a šťastně se zazubilo.

„Taky na sobě tvrdě makám. Myslím, že brzo tě porazím. Už nebudeš moct říkat, že jsi ve všem lepší," a provokativně povytáhl obočí.

„Já myslím, že budu," strčil Severus do svého bratra.

„Neřekl bych," vrátil mu Sidonius stejnou mincí. „Jak často vůbec na sobě pracuješ?"

„Dost často, abych věděl, že ti pocuchám ciferník, pane bratře." Oba muži do sebe začali vehementněji strkat a přetahovat se, až Severus chytil Sidoniuse do kravaty a nepustil ho. Chvíli ho tak držel a přiškrcoval, aby mu ukázal, kdo je tu pánem komnat, když zapraskalo v krbu. Lektvarista se otočil i se svým dvojčetem k zeleným plamenům, které z něj vytryskly a přesunuly mladou blondýnku. Jakmile viděla oba před sebou, vyprskla smíchy. Hned se ale narovnala a výchovně si je změřila pohledem.

„Kluci, jste jak malí, nechte toho!" okřikla je naoko. Sidonius se snažil vymanit ze Severusova pevného sevření, ale nezadařilo se mu uvolnit ani za mák. Nakonec ho profesor pustil a přistoupil k ženě.

„My jsme si jenom zkoušeli nový jónský nervový chvat," zasípal Sidonius přiškrceným hlasem s rukou na ohryzku, který si něžně promasírovával. Nakonec se významně zadíval na Severuse a uchechtl se. Ten jenom zavrtěl hlavou a natáhl se k příchozí, která mu věnovala lehký polibek.

„Ahoj, Elko, co že jsi tu tak brzo? Měla jsi přijít později," zkonstatoval Severus se zájmem.

„Skončili jsme v práci dřív, tak mě tu máš. Vadí ti to snad?" a založila si ruce na hrudi.

„Ne, samozřejmě, že ne," pokrčil černovlasý kouzelník rameny.

„Ježiš, vy dvě hrdličky, nechcete jít někam do pryč a nechat mi trochu soukromí?" přerušil jejich dialog Sidonius. Severus se na něj podíval s vytaženým obočím.

„Můj drahý bratře, jestli sis nevšiml, tohle jsou moje komnaty, tím pádem já si tu mohu dělat, co chci. Takže se seber, a jestli chceš mít soukromí, vypadni do svého bytu," štěkl po něm už trochu nakvašeně.

„Ale no tááák, víš, že se mi tu líbí. Doma nemám tak skvělé středověké prostředí," a usmál se na něj.

„Pojď, Elektro, půjdem radši někam na skleničku, než se nakazíme jeho přístupem k rodinným příslušníkům," a věnoval Sidoniusovi zamračený pohled.

„No, a kdybys mi chtěl udělat úplnou radost, nech mi Elektru tady a jdi sám," a rychle zvedl ruce v obranném postavení, za kterými schoval svůj obličej.

„Správně, jen se boj, protože ti brzo jednu vrazím!" křikl po něm Severus a už se k němu natahoval, když ho Elektra chytila za paži a táhla ho ke dveřím.

„Ale no tak, vždyť ho znáš. Je větší provokatér, než ty," a spiklenecky na jeho bratra mrkla. Ten jenom vyplázl jazyk a začal si rozepínat košili, jelikož se rozhodl napustit si horkou lázeň. Jak procházel kolem bratrova viktoriánského dubového stolu, spatřil aktuálního Denního věštce. Natáhl se pro něj a s žuchnutím si sedl na pohovku. S chutí se do něj začetl, když za těmi dvěma zaklaply dveře, a vidinu lebedění ve vaně odsunul na později. Z jeho čteného rozjímání ho vytrhlo urputné zabušení na dveře.