Na konci duhy

43. kapitola

Constance trávila čas v knihovně a prokousávala se odbornými knihami zaměřené na předmět, který vyučovala. Připadala si, že se stále musí vzdělávat a zdokonalovat, aby její výuka byla přínosná. Osnovy samozřejmě měla, ale chtěla, aby vždy přišla s něčím novým a nečekaným, co by studentům mohlo být k užitku a navíc je zaujalo. Při svitu svíček už se ale cítila omámeně a unaveně. Potřebovala se protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Zamířila k sobě do apartmá a oblékla si teplý plášť. Bloumala chodbami, vyšla do sovince, kde se nacházel její malý puštík a přinesla trochu drobtů, aby viděl, že na něj nezapomněla. Prošla hradbami a v jednom místě se zastavila a dívala se do dáli. Noc byla jasná. Měsíc ozařoval blízké okolí a mrazivý vánek ji pálil do tváří. Úplněk se odrážel od klidné hladiny jezera a sníh pokrýval celé rozsáhlé pozemky bradavické školy. Něco ale běloskvoucí pláň narušovalo. Connie přimhouřila oči a snažila se rozeznat černou skvrnu na bílé pokrývce. Nehýbala se. Znovu zaostřila, ale nebyla s to rozeznat, o co by se mohlo jednat. Černé cosi se najednou pohnulo. Constance se prudce narovnala. S upřeným pohledem na neznámý předmět se pomalu rozešla po hradbách k východu. V ruce stiskla hůlku a spěšně seběhla schody a proběhla hradem k bráně na pozemky. Měsíční svit se v záplavě bílého sněhu odrážel a ona si ani nemusela hůlkou svítit. Viděla dobře. Snažila se kráčet nenápadně a tiše, ale zledovatělý sníh jí křupal pod nohama. Černé individuum už jí bylo na dosah, ale stále nehnutě leželo na zemi. Constance z uctivé vzdálenosti chvíli tu masu pozorovala, a když si byla jistá, že ji nezaregistrovala, konečně zašeptala Lumos. Z hůlky vytryskl kužel světla a zakousl se přímo do černé látky, ležící před ní.

„U Merlina, Severusi!" vykřikla zrzka a okamžitě k němu přiběhla. Dřepla si a s námahou ho otočila k sobě čelem. Sníh pod ním byl zbarvený do ruda. Mělce dýchal. Najednou ji prudce chytil za zápěstí, až vyjekla a úlekem se svalila vedle něj do sněhu. Díval se na ni mdlým pohledem.

„Connie," zašeptal namáhavě.

„Co se ti, pro bůh, stalo?" zeptala se ho vyděšeně a rychle se vyškrábala na nohy. „Můžeš vstát?" a podepřela ho pod paží. Severus se s námahou zapřel na nohách. Zavrávoral, jak vstával, ale Constance ho pevně podepřela, i když pod jeho vahou to nebylo nic jednoduchého. Přitiskl si dlaň na břicho, kde měl velkou, hlubokou ránu. Connie mávla hůlkou, aby vykouzlila nosítka, ale Severus ji zarazil.

„Ne, půjdu sám," zasípal namáhavě.

„Vždyť sotva lezeš," zamračila se zrzka a snažila se mu vyrovnat balanc.

„Tak mi pomoz do mých komnat a uvidíš, že tam s tvojí pomocí dojdu," zavrčel podrážděně a zakuckal se.

„To nemyslíš vážně, že ne? Jestli někam půjdeš, tak na ošetřovnu!" sdělila mu rázně.

„Ne!" štěkl po ní. „Já... já tě prosím," procedil skrz zuby. Constance povytáhla překvapeně obočí a polkla.

„No, tak dobře," zavrtěla rezignovaně hlavou a podepírala ho při jejich cestě do hradu. „Ale jestli si myslíš, že takhle budeš nenápadnější, než na nosítkách, tak to sotva," snažila se odlehčit alespoň trochu situaci. Severus jí neodpověděl. Soustředil se ze všech sil, aby neomdlel. Bolest ho ochromovala. Tolik Cruciatů snad ještě nikdy neschytal. Už se nemohl dočkat, až bude ve svém hnízdečku a užije všechny ty lektvary, které mu od té bolesti odpomůžou. Před vstupem do školy se ještě zastavili. Constance se otočila a mohutně několikrát mávla hůlkou. Šlápoty se za nimi zahladily a zakryly krvavé stopy. To samé udělala i v átriu, než nepozorovaně proklouzli do sklepení. Nepotřebovali, aby někdo zjistil, že se tu šoural zraněný profesor lektvarů. Konečně dorazili k jeho soukromým komnatám. Severus se dotkl bytelných dubových dveří a pomyslel heslo. Zámky klaply a dveře se otevřely. Connie lektvaristu dosmýkala k pohovce a tam povolila stisk, aby se mohl svést dolů do měkkého polstrování gauče. Rychle zavřela dveře a zamkla. Okamžitě zase přispěchala ke svému kolegovi a začala mu rozepínat oblečení.