The Hunt is my Muse | FF EXO

7. Kapitola

Čas od času je při jídle sledovala a nemohla tomu odolat. Byla to tak veselá parta cvoků, kterou se taťka Suho marně snažil krotit, jelikož na něj byla prostě přesila. Takovou uvolněnou atmosféru dlouho nezažila. A už jen kvůli tomuhle se jí zastesklo po rodině, která byla vzdálená několik hodin jízdou ve vlaku. Co ta asi dělala? Měla by jim zavolat a zjistit novinky, ujistit mamku, že je v pořádku.

Byla znova mimo dění v realitě a už díky tomu se jí v hlavě začal rodit plán, že by se doma mohla stavit. Určitě je tam příjemně překvapí a hlavně jí chyběl její mladší bratr, o kterém dlouho neměla žádné zprávy a už jen kvůli jeho povaze, jí to značně zneklidňovalo. Naposledy co jim volala zjistila, že dělá pořádný trable a tak by si s ním mohla pokusit popovídat. Přeci jen to byla většinou ona, na koho nejvíce dal.

Z ustarané nálady ji vytáhla obsluha, která jim sesbírala prázdné talíře, které se div už předem neleskly z důkladného vyčištění všech zbytků. Tedy, ona osobně si své maso rozhodně užila a litovala toho, že je chtěla nechat jít samotné.

„Bylo to výborné, co?" komentovala spokojeně jídlo a ke svým starostem se už raději nevracela.

„A to jsi jít nechtěla," ozval se Chen s přimhouřenými oči, jakoby se dopustila nějakého velkého prohřešku. Horší bylo, že vystihl její myšlenku.

„Já vím," povzdychla si s jemným úsměvem, „a omlouvám se za svou snahu utéct." Vycenila zuby v krátký úsměv, ačkoliv se vůbec omlouvat nemusela, jelikož to po ní ani nikdo nechtěl. Ale rozhodla se tak učinit už jen pro své dobro.

Napodobila tedy ostatní v tom, když se všichni začali zvedat a oblékat. Nasoukala se do teplé bundy, nasadila si čepici tak, aby si ochránila uši od zmrznutí. Neměla moc v oblibě podzim, počasí bylo vlezle chladné, sychravé a vítr se dostal všude.

Sledovala s jistým zaujetím páru, když vydechla pusou, která posléze zmizela a pro ní to byl jasný důkaz toho, že horší počasí teprve přijde. Manažer se k nim připojil až o pár chvil později, jelikož za všechny platil. Nejspíše to k té jejich tradici patřilo, ale jí se moc nezamlouvalo, aby to za ní kdokoliv platil. Cítila se pak více dlužná a už tak mu byla vděčná za mnohé.

„Máte všichni všechno?" zeptal se pro jistotu, když všechny skenoval svým pohledem. „Layi?" oslovil člena v otázce a ten mírně vykulil oči, když dělal něco jiného a nedával pozor.

„Mám všechno." Vysypal ze sebe rychle a dodal ujišťující úsměv.

No, doopravdy nikdo nic nikde nenechal a Na Ri si tuhle starost odůvodnila jako, že e jim věci ztrácí běžně. Zjevně hlavně Layovi, kterého tou otázkou překvapil asi jako když ke kočce hodíte okurku.

„Sedím v zádu!" Zahlásil zničehonic Baek a hnal se na určené místo, které si chtěl přivlastnit a v patách mu byli vyšší členi, kteří většinu času seděli právě vzadu, protože tam měli nejvíce místa na své nohy.

Tiše se uchichtla, když si uvědomila, že se lidé většinou prali o místo vepředu a tady si jsou schopni podrazovat nohy a škrtit za bundy, aby mohli být vzadu. A vevnitř to nebylo o moc bezpečnější, jelikož lezli různě přes sebe, mlátili se, skučeli i nadávali. Nechybělo ani šlapání na sebe a tak, aby ji nezabili, se Na Ri rozhodla nastoupit jako jedna z posledních.

„Sedíš mi na noze!" vyjekl někdo, koho po hlase nemohla tolik identifikovat.

„Tak ji vytáhni," odvětil hlas s jistým podrážděním a u něj si byla jistá, že šlo o Kaie. Nejspíše.

„Ale to nejde, když mi na ní sedíš! Jsi těžký jako... Au!" hlas vylítl skoro do holčičí výšky, když ho tam někdo nejspíše bouchnul a to nastartovalo i manažera vepředu.

„Kluci, jestli toho nenecháte, vlítnu na vás já." Upozornil je v relativním klidu a většina se víceméně uklidnila. Tedy, stále šlo slyšet nějaké štěbetání, ale už se nikdo nezabíjel.

Celá cesta tedy proběhla v klidu, kdy se po cestě bavila většinou s Kyung Sooem. Netušila, co přesně říct o tomhle klukovi. Poprvé, když s nimi byla celý den, se na ní tak zvláštně zle mračil a měla z něj docela strach. Opravdu, vypadal jako někdo, kdo neváhal zabíjet. Naštěstí se jí pak omluvil, že si v ten den zapomněl na kontaktní čočky a tak jen zaostřoval. Tehdy jí to velmi pobavilo a taky se z něj stal člen, se kterým se cítila nejvíce v lidu a ne jako na horské dráze.

Vystupovali u jejich dormu, což nijak neřešila, protože se mohla aspoň projít a pročistit si mysl před spaním.

„Mockrát děkuji za dnešní den," řekla hned, co nohama dopadla na zem. Ale vzápětí se málem zřítila k zemi, když se na ni zezadu někdo pověsil a až podle hlasu zjistila, že šlo o Chanyho, který jí tímhle ještě více zmenšil.

„Příště už se s námi prát nebudeš, když se tě zeptáme?" zeptal se pobaveně a nevěnoval pozornost tomu, co zrovna prováděl. Zcela ignoroval, že šla z jeho váhy málem do kolen. Nějak si na vše rychle zvykli.

„Jestli ze mě neslezeš, tak přísahám, že vás příště i pokoušu," vyjekla rozhodně a konečně ho ze sebe setřásla, kdy se začal zubit jako blbeček. Zjevně nevěřil, že by to udělala.

„Tak se uvidíme zítra." Usmála se a chtěla odejít, ale jejich pohledy ji v tom zastavily. „Co se děje?" zamračila se na ně nechápavě. Měla nějaký kus jídla na obličeji snad?

„Ty půjdeš domů takhle pozdě a sama?" Podivil se Suho s neskrývaným znepokojením jak ve tváři tak v hlase.

Na jeho otázce něco bylo, protože večery byly nebezpečné, ale klidně si mohla stopnout taxi.

„Umím se o sebe postarat, jsem dospělá." Začala se uvolněně bránit. Bylo sice od něj milé, že měl starost, ale ona opravdu nebyla malá. Navíc tu všude bylo světlo a ona nehodlala lézt do nějakých děsivých uliček.

„Ale," zkusil to ještě jednou leader, kterému s omluvným pohledem skočila do řeči.

„Budu v pořádku, opravdu. Měli byste se teď starat hlavně o sebe, zítra musíte trénovat. Běžte spát." Popohnala je dovnitř, kde se už dávno manažer s pár dalšími členy ztratil.

Ale měla klid. Možná o ní měli moc velkou starost, když se znali tak krátkou dobu. Hápala, že byli jako rodina, o kterou se brzo bude starat na plný úvazek i ona, ale nemuseli s ní jednat jako s děckem.

A přesto věděla, že dnes zkrátka odpadne a umře.  

Praise the Alkiera!