The Hunt is my Muse | FF EXO

15. Kapitola

„Ahoj, tati," šťastně se usmívala, když si jí po prvotním šoku přitáhl do pevného objetí, kterými se v rodině nikdy nešetřilo. Jen jí se tenhle zvyk nějak rozhodl obejít a objímala se jen v krajních situacích. Nejspíše proto nějak nedokázala překousnout divokost kluků.

„Jíš vůbec? Vypadáš, že jsi pohubla," zamumlal nespokojeným hlasem otec, který nebyl nadšený z toho, jak jeho dcera vypadala.

„Samozřejmě, že jím!" zamručila nespokojeně, protože svou váhu chtěla řešit jako jednu z posledních věcí. „Jen jsem teď v dost aktivním kole. Možná mi to i prospívá," ano, i ona zaregistrovala, že její váha klesla. Ale nedivila se tomu, když furt někam běhala a někdy domů, když se tam tedy dohrabala, sotva jedla a rovnou ulehla ke spánku.

„Jen aby," odtáhl si jí od sebe na délku svých paží s tím známým otcovským úsměvem. „Rád tě po takové době vidím. I když jsi mohla dát vědět předem, navařil bych něco," nespokojeným pohledem přejel ze své dcery na svou manželku, která s nevinným pohledem stála u jídelního stolu a vykládala na něj nakoupené suroviny.

„Chtěla jsem vás překvapit," skočila do toho, čímž si vysloužila veškerou pozornost. „A myslím si, že se mi to povedlo,"

„Jo, to se ti opravdu podařilo," odfrkl si dotčený otec, který byl stále trošku uražen z toho, že se mu nic neřeklo. „Dáš si něco rychlého?" zeptal se, když kolem ní prošel a šel pomoci s odklízením nákupu.

Bylo hezké je vidět takhle po spolu. Někdy ji to nepřišlo ani normální, že po tolika letech se stále chovali tak zamilovaně, ale nejspíše to byl takový ten případ osudového člověka na celý život. I když podle některých už ten čas na vdávání a děti měla, nějak jí to nelákalo. Ne, že by děti jednou mít nechtěla, ale nějak se do těch vztahů hrnout nechtěla.

„Um, ne, děkuji, nic si nedám. Měla jsem něco málo ráno a z tý cesty mi nějak přešla chuť," vysvětlila svou nechuť, ale rychle tohle přešla i se zmateným pohledem, kterým zabloudila do chodby. „Je tu Tae?" docela se divila, že se na svého mladšího brášku zeptala až teď. Dokonce ani nevnímala to, o čem si rodiče povídali a jen doufala, že na nic neměla odpovídat.

„Tae?" zareagovala jako první matka, která se na ní otočila s nicneříkajícím výrazem. „Možná je nahoře, nejsem si jistá," něco se jí na tónu, kterým to řekla, nezdálo.

„Ještě tu není, leda bych si ho nevšiml procházet, to se občas stává," vmísil se do toho otec s naprostým klidem a douklidil věci, které tam měla.

„Stává?" mezi obočím se jí objevilo malé, ale přesto známé vé, jak se nad takovými reakcemi mračila. „Co se děje?"

„Víš, Tae, on..." odmlčel se, hledaje ten správný výraz pro pokračování, nebo jen netušil, co říci, „on se dost změnil po tvém odchodu. Nechci říct, že je to tvá vina, to vůbec, ale může za to hlavně puberta, že se odcizil. Je to s ním v posledních měsících dost složité," vysvětlil ve zkratce a ne, že by ji to nějak potěšilo.

„Co se s ním děje?" na její otázku nebylo odpovězeno, protože zrovna v tu chvíli se ozvaly vchodové dveře, které někdo hlasitě práskl.

„Jsem doma!" zabrblal zhrublejší hlas, který se tolik změnil, že ho v prvních sekundách nedokázala ani nikam zařadit. Byl tohle její malý bráška?

„Vítej, Tae Hyungu, dáš si něco k jídlu?" pozdravila jako první mamka, která se ho rovnou zeptala i na něco k snědku. Ach, že by za její rozměry nemusely jen geny?