The Hunt is my Muse | FF EXO

12. Kapitola

Byla si jistá, že nikdy v životě se netřásla jako právě teď. Dveře za sebou jemně zavřela, aby nezpůsobila nechtěný hluk, který by narušil tuhle tíživější atmosféru. Ačkoliv by za to možná i byla ráda. Vidět ho na tom lůžku bylo nepříjemný. Vedlo k němu několik hadiček, na kontrolu jeho stavu, i když to nebyla ta hlavní věc, která ji znervóznila.

Opravdu hodně pohubl a Na Ri si náhle nebyla jistá, zda takhle vypadal vždy nebo se to spíše zhoršilo. S opatrností divokého zvířete usedla na židli vedle jeho posteli, snažící se na své tváři vykouzlit úsměv. Ale slzy, které se tlačily do koutků jí to jen ztěžovaly. Co si řekla? Že bude v pohodě a silná. Šlo o něco, co se dalo přirovnat ke koloběhu života, ale...

„Proč jste to tajil a nedal výpověď už dávno? Dnešní medicína by s tím zvládla něco udělat, kdybyste přišel dřív," popotáhla nosem a nuceně několikrát zamrkala, aby zahnala ten pálivý pocit v očích. Vlastně si ani nebyla jistá, zda by s tím medicína něco zvládla.

„Jsem už starý, udělal jsem toho dost, abych si zasloužil odpočinek, i když delší," ani teď to nebral tak vážně, jak očekávala a donutil tím její koutky, proti své vůli, pozvednout. Po té větě mezi nimi nastalo ticho, brouzdíc každý z nich do svých myšlenek, než to manažer přerušil. „Od téhle doby budeš kluky dirigovat jen ty, takže mě neztrapni, protože se hodlám dívat, jasný?" kašlavě se uchechtl než skončil u unaveného úsměvu.

I ona se krátce zasmála, ale spíše jen z nutnosti než, že by se jí chtělo smát doopravdy. Znova její pohled zalétl k přístrojům, které ukazovaly aktivitu jeho srdce, od čeho raději odvrátila pohled.

„Víš, že když jsem tě poprvé viděl, připomněla jsi mi mojí vnučku. Zemřela mladá, ale měla stejnou jiskru v očích jako ty. Proto jsem věděl, že EXO svěřuju do nejlepších rukou, jaké jsem mohl najít mimo společnost. I za cenu zlosti lidí, kteří mě měli nahradit," odmlčel se na malý okamžik, „nikdy jsem si svůj konec nepředstavoval takhle, ale můžu si za to nejspíše i sám," rozmluvil se váhavě, kdy celou dobu sledoval bílý strop nad sebou, jako po celý dny tady.

„Nemluvte takhle, prosím," umlčela ho raději, protože si byla jistá svou nynější slabostí. Rozhodla se raději zareagovat na něco jiného: „Vděčím vám za mnohé a mrzí mě, že vám to nikdy nebudu moct oplatit. Děkuju za tu příležitost, kterou jste mi umožnil," špitla rozhozeně. Ani netušila, jak přesně se rozloučit s člověkem, který umíral. Stačilo prosté sbohem nebo něco jiného?

„Hmm, chci ještě říct, že... ti kluci jsou speciální, věř tomu. Ale jak, to ti ukáží jednou sami a chci, abys ani v té době na ně nezanevřela," zmateně zamrkala, ale v jeho tváři byla jen čistá vážnost. Jak to myslel? Proč by měla zanevřít na někoho, kdo je speciální?

„Jak to myslíte?" zavrtěla nechápavě hlavou a dokonale tak zahnala chuť brečet.

„Uvidíš, uvidíš. Byla by nuda, kdyby člověk věděl všechno, ne?"

Zamračila se, ale rozhodla se do toho nijak nerýpat. Bylo by to zbytečné, protože věděla, že jeho umanutost byla neporazitelná. Měla se pak zeptat kluků na tohle? Jenže, co oni by jí na to asi tak řekli? Nejspíše by tomu mohli rozumět více než ona sama.

„A teď už běž, nechci aby mě někdo z vás viděl v takovém stavu ještě dýl," vyhnal ji raději a svou tvář od ní odvrátil na druhou stranu.

A ona poslechla. Jenomže se těch slz do očí navalilo ještě více, když zaslechla jeho tiché, sotva postřehnutelné, děkuju. Zavřela za sebou dveře, po kterých se málem svezla na zem. Naštěstí se jen ze svých posledních sil na nohou udržela. Nadechla se a vydechla.

Pohledem vyhledala kluky, kteří jen neurčitě hleděli na ní nebo jen dopředu, zabraní ve svých vlastních myšlenek. Slyšeli něco? To nebylo moc možný.

„Pojďme domů," hlesla unaveně. Měla toho všeho po krk za tenhle den. Ale aspoň se stihla rozloučit.

Cesta proběhla v naprostém tichu. Vzhledem k tomu, že jela s celým EXO, bylo to krapet nezvyklé, ale nedivila se jim. I ona měla sotva chuť něco dělat, navíc z manažerových slov byla stále zmatená. Opravdu se chtěla zeptat kluků jestli jim to nedávalo větší smysl, ale když viděla jejich nepřítomné pohledy, nechala to být.

Na konci cesty překvapila hlavně samu sebe, ale Chanyeola, kterého sevřela v krátkém a rychlém objetí, i přes fakt, že nebyla moc objímací typ člověka. On si to po dnešku zasloužil.

„Děkuju, žes to pro mě udělal, nejspíše bych neměla odvahu tam zajít sama."  

Tak už konečně začínají prázdniny, co očekáváte pod stromečkem? :3

Praise the Alkiera!