The Hunt is my Muse | FF EXO

14. Kapitola

Cítila se jako papír, který někdo trhá na kousky. Jako ustrašený uzlík nervů z plánu, který si na víkend vymyslela. Neměla k tomu sice důvod, i tak se cítila špatně, že svou rodinu celou tu dobu ignorovala, aby se zbytečně nenervovala a teď se rozhodne pro něco takového. Úlevou byl fakt, že po nastoupení do vlaku se uvolnila. Pohodlně se usadila na volné místo a batoh si zastrčila pod nohy, aby nikomu ani jí, nepřekážel.

Netrvalo to ani půl hodiny a přirozeně se začala nudit. Nikdy nedokázala dlouho posedět na jednom místě a nyní k pohybu sloužilo jen směšné a nefunkční vrcení. Nakonec se vhodným rozptýlením stala malá holčička, která s její mamka, která vyčerpáním usnula a seděli naproti. Dítko bylo natolik hodné, že jí nevyrušovalo a nedělala žádné scény.

„Omlouvám se," pípla holčička váhavě, kulíc na Na Ri laní očka, která se třpytila zvědavostí, ale i malým strachem Nedivila se jí, ona jako malá na cizího promluvila jen sotva, takže dívenku svým způsobem obdivovala.

„Děje se něco?" zeptala se brunetka zmateně, kontrolujíc pro jistotu její matku, jakoby se stalo něco zlého, co nepostřehla. Nezdálo se jí, že se něco stalo, jelikož matka pravidelně oddechovala v poklidném spánku. Takže se po provizorním zkontrolování otočila zpět k dívence.

„Já jen..." stydlivě se zaculila, „zahrajete si se mnou? Nemůžu usnout a nechci mamku budit," protáhla tón hlasu a nasadila svůj smutný pohled, kterým ji prosila. Na Ri jen stěží schovala své překvapení.

„A co by sis chtěla zahrát?" zeptala se na oplátku ona. Cítila z toho jisté zabití přebytečného času, který se táhl pomalu jako hlemýžď. A tohle rozhodně přišlo vhod, protože před sebou měla okolo čtyř a půl hodin cesty, už z té myšlenky chtěla kňourat smutkem.

„Slovní fotbal!" vyjekla nadšeně, div z té sedačky nespadla přímo na zem. „Prosím," dodala vzápětí, když si uvědomila svou horlivost, která brunetku velmi pobavila.

„Dobrá."

Nikdy netušila, že by jí taková dětská hra mohla bavit dlouhou dobu, ale zázraky se přeci jen dějí. Nebo byla v duši stále dítětem? Netušila jaká doba uběhla, možná půl hodiny, či víc, kdy je to přestalo bavit i z důvodu, že holčička už nedokázala vymýšlet nová slova a byla utahaná.

Rozhodně jí to nezazlívala a sama se odebrala k poslechu písniček, které dokázaly její nynější roztěkanost uklidnit. Byla ráda, že se jí nakonec podařilo i usnout a tím nechala svou mysl odpočinout.

K její smůle se hodinu před finišem probudila a byla tak odkázaná ke sledování objektů z okna. Dokázala si Busan představit, jakoby jej nikdy neopustila. A to v něm ani nežila, jen chodila do školy.

„Utíká to až moc rychle," postěžovala si tiše, když si uvědomila jaká doba už uběhla od chození na základní školu.

Zbytek cesty už strávila s knihou v ruce. Sice netušila přesně, co to bylo za knihu, jelikož ji dostala darem a rozhodla se do ní začíst až dnes, líbilo se jí to. A to většinou romancím neholdovala, kvůli tomu občas nelogickému přeslazování děje. Tedy, samozřejmě ne u všech, ale asi měla neštěstí na výběr.

Ovšem cíl byl cíl. Takže když vlak začal konečně zastavovat, div nevyběhla ven bez zavazadel. Chvatně si posbírala svých pět švestek. Přešla tedy k hloučku lidí, které čekali na vystoupení a ona si počkala, až bude mít místo, a když tu možnost měla, vyběhla ven. Potěšeně se nadechla vzduchu, který byl mnohem jiný než ten v Seoulu. Mohl za to hlavně fakt, že to bylo město blízko moře.

Dostat se z nádraží už chtělo mít jisté schopnosti vyhýbání se lidem. Ale vyvázla z toho ve zdraví a mohla se pyšnit i tím, že jí nikdo nepošlapal nohy. Postavila se kousek od silnice před stanicí vlaku, vyhlížejíc známé auto její matky. Které neviděla.

Panika. To bylo první, co pocítila po chvilce ztraceného stání. Ohromil ji chvilkový strach, že na ní mamka zapomněla nebo stojí někde jinde či se něco stalo. To vše nahradila úleva a obrovská radost. Řítila se k ní žena, které táhlo pomalu na padesát, ale vůbec tak nevypadala. Z blízka, při detailním zíráním možná, ale jinak ne.

„Na Ri, jsem ráda, že tě konečně vidím," usmála se na ní mamka, při uvěznění v objetí, do kterého se dívenka štěstím zavrtala. Tenhle pocit dlouho neměla. To bezpečí, lásku, domov. Chtělo se jí z toho brečet.

„Promiň, že jsem za vámi tak dlouho nepřijela," kuňkla do jejího ramene. Nad rodinou přemýšlela v poslední době dost často a věděla, že za to mohlo prostředí, ve kterém se nyní nacházela. Idolové své rodiny neviděli klidně i několik let a proto jí to mrzelo ještě více, že tu svou zanedbávala. Odtáhli se od sebe, ač nerada a vzala si batoh, směrujíc své kroky k jejímu autu.

„Jak se ti v Seoulu líbí a žije? Moc jsi mi toho neřekla," zeptala se žena, zvědavě pokukujíc po své dceři.

„Popravdě už mnohem líp. Začátek byl sice obtížnější, ale teď už je to opravdu lepší," odpověděla nadšeně, tašku hodila na zadní sedadlo a mohli vyjet domů.

Až teď si vlastně uvědomila, že dnes sem přijel i Kai, aby nafotil svou kolekci, nad čím se pobaveně usmála. Zase myslela na kluky a svou práci. Celou cestu až domů Na Ri vyzvídala co doma a další věci, které jí zajímaly. Bylo pohodlnější sedět v autě než ve vlaku. Více soukromí, mohla být více uvolněná a hlavně tu měla svou mamku. Nikdy moc nechápala, proč se odstěhovali z Busanu, když byla malá a začali bydlet kousek od Kimhe. Přeci jen v Busanu bylo více možností a oba tam pracovali, ale to bylo asi jedno. Byla ráda, že jí jízda utekla už rychleji, a když zastavili u rodinného domu, div nevyskočila už za jízdy.

„Jdu překvapit tátu," oznámila jí s poťouchlým úsměvem na tváři a vlezla opatrně dovnitř domu.

Našlapovala jako kočka na lovu. Nožku kladla opatrně přes nožku, aby zamezila nechtěným zvukům, které by ji mohly prozradit. Slyšela ho z kuchyně, kam se taky vydala a opatrně nakoukla do známé místnosti, ve které neproběhly skoro žádné změny. Viděla jen jeho záda, při něčem, co dělal. Podle hučící vody myl nejspíše nádobí.

„Ye-Won? Kde jsi byla? Myslel jsem, že jedeš jen do Kimhe na nákup," zeptal se zmateně, aniž by se ohlédl za sebe, což dívenka uvítala.

„Musela jsem pro něco zajet do Busanu," odpověděla mu nevzrušeně, nad čímž se brunetka málem prozradila uchichtnutím.

„A pro co?" nevzdal se její manžel. Asi už věděla po kom byla tak zvědavá. Než ale od mamky zazněla nějaká reakce, skočila na jeho záda se známým vyjeknutím.

„Překvapení!" vykřikla a hned na to se zvonivě rozesmála a po jeho překvapeném vyjeknutí, kdy jí málem přerazil talířem, který držel a neskončil na zemi, se k ní otočil.

„Na Ri?!" byla první reakce se šokovaným výrazem a vypadal, že nedokázal chvíli tohle překvapení vstřebat.  

Ták, konečně se jdeme seznámit s rodinou, že? Jinak, ehm, nemusíte se bát, fantasy prvky se brzo ukáží, jen si musím utřídit kdy tak nějak do toho chci Nari hodit. Počítám tak, že od dvacáté kapitoly už se na to vrhneme. :3 

A vlčkové budou pěkně naštvaní... 

Praise the Alkiera!