The Hunt is my Muse | FF EXO

23. Kapitola

Doopravdy děkovala všem bohům, když se o večerní trapné situaci nikdo z nich nevyjadřoval. Baekhyun se sice v její přítomnosti choval celkem prapodivně, ale ani ona na tom nebyla o nic líp. A kdo by byl? Jediné štěstí na tom všem bylo, že on neviděl nahou ji, takže se necítila tolik zahanbeně.

Ještě teď má nutkání se červenat pokaždé, co si na tu věc vzpomene. Sice to bylo pochopitelné, protože se to stalo včera, ale ona se potřebovala soustředit na svou práci. Na jakou přesně? Sledování svých svěřenců při cvičení a dolaďování posledních plánů pro jejich rozvrh. Jakožto manažer byla zodpovědná za všechno, co se kluků týkalo. Ať už se jednalo o blbé barvě boty, až po jejich celkový život. Bohužel z toho všeho vycházela někdy až moc vystresovaná, ačkoliv si byla jistá, že při comebacku to bude horší.

Někdy měla dojem, že po ní chtějí, aby dávala pozor i na jejich trávicí systém. Měla někdy chuť se někam zahrabat a tam kňučet jako štěně. I když je pravda, že zatím nemusela řešit nijak vážnější věci. Nedokázala si sebe samu představit, jak by se čelem musela postavit nějakým naštvaným antifanouškům. Od takových situacích sice měli bodyguardy, ale náhoda byla blbec, že?

Ale nepříjemný den ne a ne odejít.

Kdo by si pomyslel, že hned z rána bude dostávat takové facky, které její mysl pohltí jako topícího se v medu.

„Jak jako, že odjel?" zarazila se zmateně, když konečně pochytila, co jí její matka říkala do telefonu.

„Prostě se sbalil a odešel!" vzlykla jí matka ustaraně, bojíc se o svého jediného syna.

„A kam ten cvok odešel?" zhrozila se, neskrývají svou naštvanost. Nemohl se jen někde opozdit? Byl občas impulzivní, ale nechtělo se jí věřit, že by dokázal jen tak odjet pryč a nikomu nic neříct.

„Nejsem si jistá, před pár dny říkal něco o Seoulu, ale myslela jsem si, že to nemyslí vážně. Znáš ho. A teď prostě nikde není... odešel ze školy a od té doby ho nikdo neviděl,"

Vztek se nahradil nevírou. Cože to právě řekla? Že mluvil o Seoulu? Panebože, že by ten mamlas nepřijel sem. Že ne. Určitě se musela přeslechnout.

„Asi jsem ti špatně rozuměla..." vydechla, doufajíc, že se jí to opravdu jen zdálo. Že opravdu neslyšela nic o Seoulu a byla jen přepracovaná.

„Taehyung nejspíše odjel za tebou," odpověděla jí s menším zabědováním, které sotva zaregistrovala. „Nevím co si s ním občas počít, Na Ri. Ten kluk se po tvém odchodu tolik změnil. Dokonce včera utekl naštvaný, protože jsme se zmínili o možném stěhování!" dodala mamka rozrušeným hlasem, plný obav.

A ona ji chápala. Tae byl její jediný syn, kterého si s otcem přáli a taktéž jediné dítě, které s nimi je ještě doma. Vždy tíhla spíše k Taemu a byl to její mazánek, takže jí nepřekvapilo, že jí to tak vzalo. Ačkoliv by měla na svého mladšího bratra možná žárlit, nic takového nepociťovala. Byl to její bráška, které ho by sice teď zabila, ale nikdy proti němu nic neměla.

„Zatracený kluk!" zavrčela si pro sebe syčivě, když dál stepovala na chodbě blízko dveří od studia, kde kluci trénovali. Naštěstí ale jí hudba nijak nerušila od telefonování. „Mami, zkusím mu zavolat jen jak to bude možné, ale teď musím letět. Neboj se o něj, sice se chová jako blbec, je velkej," o tomhle sice pochybovala i ona, ale neudělal by nic šíleného. Snad.

Slib chtěla splnit, ale teď by z toho mohla mít jenom problém, že si vyřizuje telefonáty a ulejvá se v práci, takže mobil zase rychle schovala do kapsy s hlasitým povzdechem, který zněl nanejvýš frustrovaně a naštvaně zároveň.