The Hunt is my Muse | FF EXO

47. Kapitola

Chtěla se mu vysmeknout. Začít se bránit, odstrčit ho a vykřičet na něj veškerou svou frustraci za těch pár dní, která se v ní nahromadila. Jenomže nic z toho neudělala. Nedokázala se mu postavit natož vzepřít. Choulila se do jeho objetí, schovávajíc se před všemi problémy z venku. Cítila jak si slzy probojovaly cestu z očí a zmáčely její tváře.

Každý potřebuje uvolnit své emoce a na Na Ri nyní padlo řada. Nechávala se jím konejšit jako malé dítě. Hladil ji po vlasech, šeptaje utěšující slova, aby ji vyjádřil svou oporu. Přeci jen se cítil zodpovědný za to, že ji do takového stavu přivedl.

Několikrát ho udeřila zaťatou pěstí do hrudi a on si to nechával líbit, aby si ulevila. Poslouchal ji jak fňukala a litovala, že si ničeho nevšimla. Že tam Taehyunga nechala samotného a dopustila, aby padnul do takových problémů.

„Na Ri, shhh, Na Ri, poslouchej mě, no tak," položil na její tváře dlaně, čímž donutil, aby se na něj podívala a dávala pozor. Pozoroval její narudlé oči od slz a snažil se setřít další, co ji neposedně klouzaly po kůži. „Nemůžeš za to, co se děje, ano? Neviň se za Taeho, tímhle mu určitě nepomůžeš, dostaneme ho odtamtud stejně jako Krise,"mluvil klidným, upřímným hlasem, který zalíval její srdce důvěrou v jeho slova i v něj samotného.

Ale i tak jeho srdce zabolelo, když ji takhle viděl. Placem ji jemně pohladil po tváři, než ho překvapilo příjemné teplo na jeho vlastních dlaní, když je objala těmi svými. Překvapeně na ni pohlédl.

„Věřím vám... a vím, že Krisovi pomůžeme..." chtěla tomu věřit. Muselo se to povést.

„Jestli chceš, můžeš se vybrečet, vyřvat... cokoliv, unesu to," nabídl jí váhavě, co ji pustil, ale stále si ji držel na blízko. „Omlouvám se, co jsem udělal. To ten úplněk... blbá výmluva, ale... vždy, když jsem u tebe, se bojím toho, co ti můžu udělat, když se neovládnu," smutně pohlédl k zemi, než k ní znova překvapeně vzhlédl.

Tentokrát to byla ona sama kdo si ho k sobě přitáhl a objal. Pocítila šimrání v podbříšku, když ji jemně položil ruce na boky a přidržoval si ji tak u sebe. Jemně. Jako porcelánovou panenku, u níž se bál, že ji rozbije, kdy stisk zesílí.

„Shh, vím... to je vpořádku, ano? Dokážeš se ovládat, věřím ti," skousla si váhavě ret, když se zamyslela nad tím, co chce udělat.

Slabě se na něj pousmála než se vyhoupla na špičky svých nohou a svými rty se vpila do těch jeho. Jeho výraz byl v tu chvíli k popukání a musel nutnou dobu připomínat kapra, jak neočekával něco takového a chvíli mu to v hlavě šrotovalo. Vzpamatoval se až o několik setin později, kdy ji polibek začal oplácet.

„Takže jsi žárlil?" Byla první reakce, co se od něj odtáhla a trochu si do něj musela rýpnout. Musela trochu odlehčit situaci po tom všem, co se stalo.

A podle zrůžovělých tváří a vyhýbání očnímu kontaktu ťala do živého.

„Možná," zabručel vyhýbavě, jak se snažil tohle téma rychle přeskočit.

„Na Minseoka?" Uchechtla se pobaveně, stále ho objímajíc kolem pasu. Jen tak ho z tohohle uniknout nenechá.

Ale i přes to vše měla v mysli stále to, co se událo před několika minuty. Jeho očí. Nelidské vrčení. Ostré vlčí tesáky. Ta chuť trhat.

***

Dalšího dne se vše zdálo podivné. Ne, že by se Sehun vyhýbal své manažerce, ale v její blízkosti si po včerejším večeru připadal nejistě. Ne, že by si tak nepřipadal vždycky, ale teď to bylo jiné. Spíše se bál toho, jak to ona bere. Sice ji včera ujistil, že by jí neublížil, i když to tak nevypadalo, ale poté se vše uklidnilo. Alespoň tak to viděl on. Pomohl ji uklidnit před příjezdem kluků a nevypadalo to, že by si někdo něčeho všiml. Navíc to vypadalo, že se díky tomu pozměnil i jejich vztah.