The Hunt is my Muse | FF EXO

40. Kapitola

Chanyeol si ji nechápavě prohlížel až z toho krabatěl čelo, přemýšleje, kam tímhle směřuje. Žel, jakýsi pocit, že ví o co jde, ho žral, ačkoliv věděl moc dobře, že jí to říct nesmí. Ne teď.

„Co je se Sehunem?" zahrál si tedy na hloupého a přiřadil se k jejímu boku při chůzi směrem pryč.

Na Ri se zlehka zamračila, přemýšlejíc jak své pochyby říct. Sama nevěděla, proč se na to ptá zrovna Chanyho, když vlastně o nic nejde. Svým způsobem. „Dneska, on..." zhluboka se nadechla, hledajíc ta správná slova, „choval se jinak než ho obvykle znávám. Skoro až děsivě, napříč tomu, že mě zachránil." Skousla si spodní ret z nervozity, když mu konečně částečně odhalila to, co ji trápilo.

Chanyho obočí povyskočilo o něco výše, než zase sjelo na původní místo, ohlížeje se dopředu na cestu, kdy dlouhou chvíli mlčel. „Jak děsivě?" zeptal se vážněji, než bylo od tohohle člověka zvykem, až ji to donutilo se na něj překvapeně pootočit. Ale tentokrát jí pohled neopětoval a dál hleděl vpřed.

„Nevím jak to popsat," vydechla frustrovaně, prsty si zajíždějíc do vlasů. Možná toho měla opravdu jen po krk a potřebovala spánek. V posledních dnech moc nenapsala a bohužel s blížícím se odletem se nevyspí už určitě. „Jeho pohled..." vzpomněla si náhle na jednu věc, nechávajíc ji nedokončenou, jak nad tím začala přemýšlet a snažila se zjistit, co na něm bylo zvláštního.

„Jeho pohled?" zopakoval po ní překvapeně a v jeho hlase byla znát stopa po chtění vědět více. „Jak to myslíš?" měl vlastní myšlenku, o kterou se tedy dělit nehodlal, ale byla tam. Znal Sehuna už nějakou dobu a věděl, že ovladatelnost nepatřila k jeho přednostem. To už dokázal v momentě, co málem z Krise vymlátil duši.

Pokrčila rameny, ale když pochopila, že to vidět nemohl, rozhodla se k tomu něco dodat: „Asi se mi to jen zdálo, neber mě vážně. Všichni bychom se zasloužili spánek." Pronesla a dál se k tomu nevyjadřovala. Nebylo ani proč, jelikož Chanyeol už se na nic neptal a raději se po zbytek večera, co šli na jídlo, do konverzace moc nepřimotával.

Všichni se domů dostávali unaveni a s chutí jít do sprchy a spát. Na tom jediném teď záleželo. Chanyeol šel vzádu, stále zahlouben v myšlenkách už od chvíle, co mluvil s manažerkou. Ani nevěděl, co ho na tom všem tak žralo. Nejspíše jen ten pocit ohrožení.

„Sehune, na minutku," Chanyho vážný hlas tmavovláska donutil zastavit na místě a na svého přítele pohlédnout. Zvědavý a zároveň lhostejný pohled, který mu Sehun daroval, ho donutil se narovnat a působit více autoritativně.

„Rád bych si před dalším koncertem odpočinul," zareagoval na jeho žádost a mírně pozvedl obočí, dávajíc najevo, aby to urychlil.

„Můžeš mi říct o co ti jdu? Co to mělo znamenat?" Snažil se o tišší tón hlasu, ačkoliv ho jeho postoj značně vytáčel.

„Jsi jak Junmyeon už," protočil nejmladší člen očima, ale jeho ležérní postoj se nijak nezměnil, „o co mi má jít?" Sehun se na Chanyeola zamračil, prohlížejíc si ho od špiček bot a zastavil se u jeho očí.

Chany se snažil na tak jasnou provokaci nereagovat, přesto se zlostně potemnělého pohledu neubránil. „To, co bylo dneska s Na Ri, blbečku," připomněl mu zostra, užívaje si jeho překvapený pohled. „Viděl jsem to, když jsi ji zachránil. Svítily ti oči! Víš co by se stalo, kdyby to někdo viděl? Nebo dokonce ona?" bezradně rozhodil rukama kolem sebe. Byl naštvaný. Znova je vystavil nebezpečí. „A pak mi řekne, žes na ní v šatně civěl až z toho měla strach. Plus prý jsi neměl pohled člověka!" vychrlil ze sebe na jeden zátah až jeho hlas nabral hrubější tón, když se do něj vkradla zlost. Oba po tom utichli. Jediné co přerušovalo dusivé ticho byl večerní Seoul, který ožíval. Zpovzdálí šlo slyšet troubení aut v dopravě i houkání sanity. „Co to, do prdele, vyvádíš..." zaklel, když si hlavu schoval do dlaní a unaveně si ji promnul.