The Hunt is my Muse | FF EXO

10. Kapitola

To, co Chen řekl, ji dostalo. Podvědomě to věděla celou dobu, co se tohle dělo, ale když ta slova byla vyřknuta nahlas, bylo to jako nechat si vrážet kudlu do srdce. Přeháněla? Nevěděla. Měla takový problém od mala, vždy se upínala na lidi, i když je znala krátce. Ale ten muž si získal její obdiv i respekt. Pro ty kluky by obětoval všechno, podporoval je a ačkoliv dokázal a musel být přísný, miloval je. Učil ji vše, aniž by musel. Ujmul se jí, schoval pod svá křídla. Ochraňoval když věci nešly podle plánu.

A teď ležel na nemocničním lůžku s odpornou nemocí, která ho zabíjela. Proč ten svět byl tak krutý? Bylo jí zle jen té myšlenky, že dobří lidé tolik trpěli a ona už chápala to jeho letmé naznačování, že tu dlouho nebude. Věděl takovou dobu, že umírá a stejně to na sobě nedal znát. Udržoval i svůj úsměv i pozitivní náladu a teď... Zavřela oči.

Možná i chápala ten důvod, proč jim o tom zakazoval mluvit, protože skutečně se věci od toho dne změnili. Měl diagnostikovanou rakovinu plic v pokročilém stádiu a tahle nemoc... to, jak člověk mohl zemřít bylo nepříjemně hnusný. Jenomže to ona tu připomínala chodící schránku bez duše. Nedokázala pochopit jak tu lidé mohli skrývat všechny své emoce. Jakoby ho neznali ta dlouhá léta. Jakoby jim to bylo ukradený, že člověk, kterého potkávali den o denně, teď umíral v nemocnici.

Jen při té vzpomínce na tu krev, se jí žaludek znova zhoupl. Horší fakt byl, že ani nevnímala kluky a bylo těžké se soustředit na práci s čistou myslí.

Polekaně sebou škubla jako pod elektrickou ránou, když si vedle ní přisedl Chany, na kterého hleděla krapet nechápavě. Celkově nikdy nedokázala plně odhadnout, co si tenhle vysoký chlapec myslel. Natož, aby pochopila jeho činy. Jako právě teď.

„Vím, že tě to vzalo a máš starosti, máme je taky. Vždyť jsme ho znali tolik let a s tím faktem, že jednou... odejde jsme se smířili taky za nějakou dobu," odmlčel se, aby k ní jeho slova dorazila a pokračoval: „Ale musíme jít dál. Nepřál by si, abys to všechno zahodila jen tak za hlavu. Přál by si, aby ses vzchopila, protože pro to si tě vybral. Očekával, že to přijmeš s hlavou vzhůru."

Díval se na ním tím intenzivním pohledem, který uměl jenom on. A ona? Nedokázala na to nic říct. Z jedné strany to chtěla udělat, že se soustředí na práci a podobný věci a bude to v pohodě. Zamyšleně sklopila hlavu i pohled, hypnotizujíc své spojené ruce v klíně.

„Omlouvám se," pípla pouze na to všechno, co řekl. Zklamala tedy, že?

„Nemusíš se mi omlouvat," zavrtěl hlavou a povzbudivě se na ní usmál, „,je normální být z toho otřesený. Jen se tím nesmíš nechat pohltit." Sám sebe dokázal překvapit, že tuhle debatu dokázal vést, ale nevydržel už nečinně přihlížet jak se trápila. Potřebovala postavit na nohy.

„Víš-" nenechal ji zareagovat a naklonil se k jejímu uchu, kdy překvapeně necukla, jak by nejspíše udělala u jiných.

„Mám plán, jak se odtud dostat pryč a navštívit ho v nemocnici," svěřil se jí spiklenecky se svým ďábelským plánem.

„To nezní moc chytře, bude z toho problém. A zapomínáš, že nás k němu jen tak nepustí," ozvala se nesouhlasně. Ne, že by to nechtěla, jen se bála těch problémů, které by z toho mohli být.

„Problém bude jen když náš chytí," mrkl na ní šibalsky, což ji donutilo se strachovat ještě více. „No tak, věř mi trochu!" broukl trochu dotčeně a vysloužil si další její skeptický pohled.

„Dobra, ale bude to na tvé triko," svolila nakonec, čímž jeho oči zazářily nadšením, které se dá vidět u dětí při Vánocích a jeho dlouhé nohy ho vedly ven ze studia.

Na Ri se váhavě podívala po ostatních, kteří si jich sotva všímali, ale když na ní Chany znova zamával, následovala ho. Tohle bylo až moc jednoduché.

„Taťka Suho nás zabije," zamumlala nespokojeně. Nechtěla jejich leaderovi přidělávat starosti. Ani se nedivila, že se vysoký červenovlásek zasmál, byl takový.

„Jako rodič nás spíše zmlátí a někam zavře. A promluví do duše," jemně jí oponoval, ale aspoň ji donutil se lehce pousmát.

„Víš," dohnala ho se svými krátkými kroky, „doufám, že máš dost dobrý plán, jak nás za ním dostat," nechtěla nikoho zpochybňovat, ale cizí lidi běžně k pacientům v nemocnici nepouští.

„Neboj se, mám ten nejlepší plán,"

A toho se zrovna obávala.  

Po delší odmlce další kapitola. Nejspíše se mi číslo do 19. už nepodaří dohnat, ale tak, snad se někdy podaří nějaký maraton. Jinak, nejhorší možnost, mít suchý kašel, ale jít do školy jak blbec. x.x

Praise the Alkiera!