The Hunt is my Muse | FF EXO

24. Kapitola

Cesta zpět do dormu byla velmi, jak jen by to člověka definoval, zvláštní? Nejspíše tohle slovo bylo to správné. Podvědomě očekávala, že někteří členi budou zdrženliví a trochu plaší, ale opak byl pravdou. Sice byl menší problém, co se vozu týkalo, i to všichni zvládli a tak nějak se nalepili na sebe, aby uvolnili místo pro jednoho člověka navíc.

Po celou cestu ve voze vládla velmi příjemná atmosféra, kdy se vyprávěli nějaké vtipy nebo když se členi začali hašteřit mezi sebou. Naštěstí se to obešlo od nějakého mlácení a kopání, které by vedlo jedině tak k problémům. Opravdu jak malá děcka.

Až v dormu to na ní všechno padlo. Jak únava z práce, protože musela obíhat tolik lidí kvůli městům, volalo se na rezervace stadionů, kde kluci budou vystopovat... prostě toho bylo moc. A jako třešnička na dortu tu byl její bratr.

Jestli si o něm někdy myslela, že je rozumný a inteligentní, právě se z toho probrala. Rozumný člověk by neudělal to, co on. Inteligentní člověk by to oznámil všem stranám. Jak rodině, tak i jí, aby mu mohla říct, že není vhodná doba.

Pohlídáte mi ho? Nechci riskovat, že znova uteče," zeptala se kluků, když se na ně otočila a po očku sledovala Taeho, který si dorm prohlížel dál od nich a tak jí nemohl slyšet. Věděla, že by se zase odradil vůči tomu, co řekla a už na to neměla náladu. Ne teď. Kluci pouze přikývli na souhlas, sledujíc střídavě jí a jejího bratra. Co jiného jim taky zbývalo, i když aspoň se nenudili. „Děkuji,"

A bez nějakého dalšího zdržování se otočila na patě a odešla do svého pokoje, kde se zavřela pro větší soukromí. Sice klukům důvěřovala, že nepůjdou šmírovat, ani nebylo co, ale zkrátka jenom pro klid v duši, že nechtěla nikoho otravovat svým telefonátem.

„Ahoj, mami," pozdravila osobu na druhé straně, když její hovor konečně přijala a zhluboka se nadechla, připravujíc se na to jí vše říci. „Nemusíš si už dělat starost, mám Taeho u sebe," uklidnila jí hned, co se dostala ke slovu. „Je v pořádku, neboj se. Nechápu ho, opravdu se chová jak malé děcko. Nene, to je dobrý mami, přemluvím ho k odjezdu. Jen jsem ti to chtěla říct i já, že je v pořádku, abyste se s tátou nestrachovali, že se mu něco stalo," podařilo se jí uklidnit, až tehdy, co se dostala přes její skákání jí do řeči.

„Domluvím mu, určitě. Zatím se mějte," rozloučila se s ní. Mobil schovala s frustrovaným syknutím, než si vynervovaně skousla spodní ret. Takhle všem dělat problémy.

Sice byl skoro dospělý i tak mohl dát vědět, že někam jede. A že nepůjde do školy, i když měl prázdniny, ačkoliv se jí tomu nechtělo věřit, ale budiž. Bůh ví, co všechno si rodiče museli myslet. Že ho vyhnali po zmínce, že se možná budou stěhovat.

Trhnutím se probrala ze svých myšlenek, když zaslechla jakýsi povyk, spíše několikanásobný křik, který zněl asi stejně, jakoby jí někdo křičel přímo u ucha. Zamračila se, když se vydala prozkoumat, co se to tu znova dělo.

V první chvíli se lekla, že Taehyung sáhl na něco, co bylo drahé a rozbil to. Jenomže když vešla do obýváku, všimla si postávajícího hloučku kolem gauče, jak hypnotizovali pohledy televizi a fandili dvojici, která si to rozhodla rozdat v závodní hře. Zachmuřila se ještě více, když zjistila, že hraje Beakhyun proti Taehyungovi. A všichni se rozhodli chovat, jakoby to byl opravdový závod.

„Tvůj bratr je celkem číslo," promluvil Suho pobaveně, když se znenadání objevil po jejím boku, až sebou brunetka polekaně trhla. „Děje se vlastně něco? Od doby co se tu objevil se chováš divně," starostlivě svraštil obočí s těmi intenzivně ustaranýma očima, kterýma na ní hleděl.