Vášnivá noc v Berlíně - CZ (RoadTripTV)

Zapomeň na něj

Adél se utápěla v slzách. Brečela dnem i nocí. Prolévala potoky slz u ní doma, ale i u Elišky. Ta jí s tím ráda pomohla. V těžkých situacích by měly být spolu a podpořit se navzájem.
"Jak mi to mohl udělat? A s Karolínou? Vždyť musel vědět, jaká je. Každý to ví," zajíkala se Adél.
"Byl jenom opilý, dá ti vědět určitě. Jen potřebuje víc času," snažila se ji ukonejšit.
"Nebyl opilý!"

"To by jsi nepoznala."
"Poznala. Byl střízlivý. Skoro nikdy nepije. A navíc, když už se neozval tři dny, tak se neozve. A já ani omluvu nechci, zklamal mě," zakoktaně poznamenala.
"Tak to necháme být. Zapomeneš na něj brzy. Nestál za to. Najdeš si určitě někoho lepšího," říkala ty typické otřepané věty, které používal každý po rozchodu.
"Jo. Za týden jedeme do Berlína. Už se tak těším," nenuceně se usmála při připomínce, že už se to blíží. Obě se na to moc těšily.

"To mi připomíná to, že jsem domluvená s paní Ptáčkovou na pondělí po škole, zkusí s námi procvičit trochu angličtinu."

Paní Ptáčková byla jejich oblíbená učitelka. Bylo jí asi 25 let a byla velmi ochotná. Dokázala zázraky. Opravdu hodně naučila. Eliška s ní měla opravdu dobrý vztah. Byla to přítelkyně jejího bratrance, takže spolu strávily spoustu času. Tykaly si samozřejmě. Pak se rozešli a asi dva roky se neviděly. Poté přišla jako nová pomocná síla na jejich školu. Eliška ji mimo školu stále tyká, ale ve škole a ohledně školních záležitostí ji říká paní Ptáčková a vyká ji. Mimochodem mezitím si stihla vzít nějakého místního podnikatele. Je sice o docela dost starší něž ona, ale hodí se k sobě. 
"Jo to bychom měly. Už dřív jsme si to měly domluvit. Teď už je možná pozdě."

"Není pozdě. Anglicky umíme, jen se musíme trochu rozmluvit."

V pondělí po obědě už čekaly u učebny angličtiny. Nikdo tam nebyl. S hlasitým klepotem podpatků se k nim řítila paní učitelka.

"Dobrý den," zakuňkala Adél.
"Ahoj," pověděla s úsměvem na rtech Eliška.

"Ahoj holky. Tak jdeme na to?"
"Jasně," prohlásily sborově.

Sedly si naproti ní ke stolu a začaly hovořit. Rozebraly různá témata. Povídaly o počasí, o své rodině, koníčcích a spoustě dalších základních témat. Eliška byla potěšena. Moc ji to bavilo. Ráda se bavila anglicky. Připadala si výjimečně. Šlo jí to líp než Adélce. Adél byla trochu nervózní. Pletla se ji výslovnost. V rámci ostatních studentů v jejich věku byly dost dobré, možná i nejlepší z jejich třídy. Nedá se čemu divit, Eliška už od mala vyrůstala na anglických pohádkách, filmech a písničkách. Několikrát si dopisovala s někým z jiné země. Byla také na pobytu v Německu, Polsku, Rakousku a Španělsku. Vždy mluvila anglicky. S lidmi z těchto projektů se stále baví a jsou v kontaktu. Adél takové zkušenosti neměla. Nerada jezdila někam, kde to neznala. Nechtěla k cizím lidem na výměnný pobyt. Anglicky uměla plyně kvůli své babičce, která se na stará kolena přestěhovala do Británie. Už ji tři roky neviděla, ale dřív za ní často jezdila. Pochytila tam skvělý přízvuk a mnoho se naučila. Jezdila tam i na celé letní prázdniny. Někdy to tam ale celé ty dva měsíce nevydržela a přijela domů dřív. Chyběla ji rodina a Eliška. Občas se také holky mezi sebou bavily anglicky, prostě je to bavilo.

"Holky, jsem na vás pyšná. Jde vám to. Myslím si, že tam zabodujete. Moc držím palce, užijte si to. A Eli, pak mi třeba napiš na Facebooku, jak to dopadlo. Zajímá mě to," řekla mile Andrea a vydala se dlouhou chodbou ke schodům.

Eliška za ní volala:
"Určitě ti napíšu. Ahoj."

Ten den byly spolu. Byly rády, že dostaly pochvalu od Andrey. Adél už moc nemyslela na Petra. Bylo jí to jedno. Byla už natěšená na pátek, kdy měly obě odjet na koncert RoadTripTv. Lehly si spolu do postele, udělaly si culíky, vzaly si každá svůj pytlík brambůrek a pustily si film. Byl to nějaký americký romantický film. Eliška na tento žánr úplně není, ale ráda se na něj podívala, i když to je vždy vše nahrané a v realitě by se to nikdy nestalo.