Vášnivá noc v Berlíně - CZ (RoadTripTV)

Nemůžu ho najít

Jack se celou dobu v letadle klepal strachy, že si někde nechal mobil. V letadle měl pouze notebook a mobil u sebe neměl. Jeho jediná šance byla, že si ho nechal v kufru, který ráno řádně zabalil. Už se těšil až ho za pár hodin uvidí a zjistí, že ho opravdu má.
Po posuvném pásu už k němu konečně jel jeho tmavě modrý kurf. Trhavým pohybem ho hned otevřel a hrabal se v něm.

"Je tam?" Zajímal se Andy.

"Nemůžu ho najít," panikařil.

"Hlavně klid," dřepl si k němu Mikey a pomáhal mu.
"Já tě prozvoním," nabídl Andy. Čekali hrozně dlouho, nic neslyšeli.

"Určitě tam bude, ale neslyšíme, jak zvoní přes kupu oblečení," uklidňoval ho Brook.
"Dobře," smutně zapnul kufr.
Byli už šťastni, že jsou doma. Ta cesta letadlem byla snad nekonečná. Zítra je čekala velká schůzka. Trochu se ji obávali, nechtěli nic pokazit.
Jack hned co přišel do pokoje, tak se opět vrhl k tomu zatracenému kufru. Všechny jeho vyhodil ven, ale nic nenašel. Byl už naštvaný. Po té schůzce zítra se měl hned vydat na druhý konec státu za rodiči, mobil nutně potřeboval.

"Kde by mohl být?"Ptal se zdrceně neurčitě.

"Nemohl jsi ho nechat v pokoji na hotelu?" Zeptal se Rye.
"Je to možné, zavolám Elišce jestli by se mi tam prosím nemohla podívat."

"To určitě udělá ráda, je moc ochotná," řekl Mikey.

Odebral se ven na terasu.

"Ahoj, už jste doma?" Ozvala se nadšeně Eliška z půjčeného mobilu od Brooklyna.
"Ahoj, tady Jack. Já jsem tě chtěl poprosit jestli by jsi mi prosím nezavolala nebo nedošla do toho hotelu, kde jsme byli ubytováni, jestli jsem tam náhodou nenechal mobil."

"Jasně, v kufru není?"

"Určitě ne. Docela mě to trápí."

"Ale notak, to bude v pořádku. Určitě se najde. Hned tam skočím a pak dám vědět na tento mobil, jo?"

"Dobře, moc děkuji."
Všichni si vybalili a chystali se dát si pozdní oběd. Jack jen přešlapoval z nohy na nohu, byl nervózní. V ruce mačkal půjčený Brooklynův mobil. Konečně zazvonil.
"Ahoj, tak byl tam?" Ptal se nedočkavě.

"Byl, mám ho doma. Co teď s ním?"

"Nemohla bys mi ho prosím poslat expresem poštou? Potřebuji ho už zítra."

"No, dobře. Štveš mě ale," přiznala se.

"Jsi zlatíčko," řekl a sám se začervenal.

Večer kluci šli brzy spát. Museli dospat to, co teď týden flákali. Už se těšili, jak usnou a budou mít chvíli čas na oddych. 

Mikey ležel v posteli. Dlouhou dobu si psal s Adél. Přemýšlel o ní. Připomínal si, jak voní a jak vypadá. Zjevila se mu jako kdyby byla opravdová. Škoda, že to nebyla pravda. Moc by si přál, aby tam s ním teď zrovna byla. Třeba až se to všechno s jejími rodiči urovná, tak ji i pustí s nimi do zahraničí.

Jack taky hodně přemýšlel. Neměl co dělat. Byl moc rád, že se s Eliškou dohodl, že mu ten mobil pošle. Elišku měl moc rád a možná i víc než jako kamarádku, ale v jeho hlavě mu to přišlo jako jednostranná situace. Moc na ni žárlil, když ji viděl s někým jiným nebo když se s ním bavila o někom jiném. Chtěl s ní být víc než teď. Ať už jako kamarád a nebo přítel. Stačila mu jenom ta možnost s ní být. Chtěl ji vidět, chtěl cítit její dotyky, slyšet její hlas, poslouchat tajně jejímu smíchu, pozorovat osobu, která si připadala nepozorována.